Stany nad Oslavou

Ačkoli jsme si na společné spaní za poslední tři roky zvykli, budíme se rozlámaní a jsme si blíž než obvykle – právě jsme po letech absolvovali noc pod stanem, pro naši dceru úplně první v životě. Včera odpoledne jsme s Terezkou samy s vypětím všech sil dorazily do Náměště nad Oslavou a vydaly se na dlouhou cestu z nádraží do kempu Folkových prázdnin. Jsem na malou cestovatelku hrdá, nese si svůj batůžek a statečně zvládá poslední úsek našeho putování (za pomoci makové zmrzliny). V kempu, kde už není místa nazbyt, postavíme stan, nahodím nosítko a téměř vyběhnu kopec k zámku – v parku už totiž hraje Hradišťan a já bych chtěla stihnout aspoň pár posledních písní. 

Stejně ale ještě nevím, zda vůbec budeme schopné hlavní program festivalu absolvovat. Obě jsme se totiž narodily s vyšší citlivostí nervové soustavy a býváme rychleji vyčerpané, protože zkrátka musíme zpracovávat víc informací, zvlášť pokud je někde víc lidí a hluku (podobně to má asi dvacet procent populace s touto variantou temperamentu). Stoupneme si dál od pódia, ale pořád tak, abychom dobře viděly, na rozhraní sedících posluchačů a sekce, ve které sídlí převážně rodiny s dětmi na dekách, někteří mají i spacáky. Terezku mám v nosítku, cítí se tam bezpečně a může se podle potřeby schovat. V tašce nesu tlumicí sluchátka, která nakonec nevyužijeme. Volám manželovi, který má za námi přijet po službě v nemocnici, a doplňuju, co má ještě přivézt. Z kouzelného sluchátka se ozve: Ale prosím, no beze všeho! 

Zamíříme do šapitó, kde je vždy mezi prvním a druhým koncertem divadlo pro děti; Terezce se asi líbí, protože nechce odejít. (Stejně ji ale víc fascinují misky naplněné pískem, do kterých kuřáci típají cigarety – mami, koukni, to je dort a má svíčky!) Mám radost – čekala jsem záchvaty pláče z vyčerpávajícího dne, místo toho se obě dobře bavíme. A stejně tak následující dny – za dohasínajícího deště trsáme na skotské Firelight Trio, později publikum roztančí západoafrická hudba (na koru fantasticky hraje Sona Jobarteh), s manželem se jdeme naučit základní kroky argentinského tanga (dcera za námi střídavě přibíhá s telefonem v ruce a snaží se nás přesvědčit, že s ní máme jít do dobře vybavené dětské herny), posloucháme hudbu z všemožných koutů světa a pak v noci ještě nášup v podání pravidelných nočních session u táboráku, kam si chodí zahrát a zazpívat organizátoři, účastníci a nezřídka i vystupující, letos třeba americká hráčka na banjo Kelly Hunt. (To je za mě jediná bolest těchto Folkovek: nový farář totiž nepovolil, aby kemp byl jako vždy ve větším klidu farní zahrady. Pomyslím si něco o tom, jak si my katolíci sami pod sebou řežeme větev, a jdu si lehnout s očekáváním nočního polobdění za zvuků hudby.)