Opravdu těžký batoh i opravdové kamarádství. V tom je pořád kouzlo skautingu

Skauti pořádají každé léto přes 1200 táborů a spousta jich ještě běží. Byl jste se na některém podívat?

Byl jsem na několika. Zároveň jsem na fotkách sledoval zvednutou vodu na tábořišti svého vlastního oddílu, kam jsem se letos nedostal. A zrovna jsem se vrátil z návštěvy skautského vzdělávacího kurzu v jižních Čechách kousek od Bechyně, který vypadá jako tábor – čerstvě dospělí mladí lidé se zde připravují na to, že z nich budou skautští vedoucí. A byl to úžasný zážitek. Mezi účastníky ve věku osmnáct nebo devatenáct let a staršími instruktory panovala atmosféra důvěry a vzájemného respektu. Často se bavili o těžkých věcech, třeba co se v oddílech nepovedlo. Můžou to být i bolestné události, které vedly třeba ke zranění. A bylo hrozně povzbudivé vidět mladé lidi, kteří dorůstají do role, kdy budou přebírat zodpovědnost, a zároveň instruktory, kteří jsou jim průvodci podobnými složitými situacemi.

Odteď z nich tedy budou vedoucí oddílů?

Ve Skautu máme dvoustupňové vzdělávání, které by se dalo přirovnat k bakalářské a pak magisterské zkoušce. Tihle už byli na druhém stupni, což je vzdělávání, které jim zabere v průběhu jednoho roku třeba 16 až 20 dnů. Během té doby se věnují všemu od bezpečnosti přes pedagogiku, psychologii a hospodaření po první pomoc; prostě oblasti, které skautský vedoucí potřebuje znát. Tohle můžou absolvovat, když jim je aspoň osmnáct. Ale všichni už za sebou mají vzdělání, kterým lze projít od patnácti a po jehož absolvování už můžou pomáhat s vedením oddílu. Po druhém stupni ho můžou vést samostatně, jestliže jim jejich domovské středisko dá důvěru.

Vy jste si touhle cestou také prošel. Jaký je nejsilnější zážitek nebo zkušenost, kterou vám skauting dal?

Je to vzpomínka na intenzivní zážitek, kdy jsem přišel někam, kam jsem zapadl, kde jsem našel kamarády, z nichž mnozí mi vydrželi dodneška. Pocit, že děláme různé věci společně, protože je dělat chceme, dává nám to smysl a baví nás to. Že spolu podnikáme různá dobrodružství. Taky vzpomínka, že už ve třinácti nebo čtrnácti jsem vedl skautskou družinu a pak v osmnácti oddíl. Pocit, že se musím překonávat, protože dělám věci, na které na začátku ne úplně dobře stačím, ale po roce už jsem v nich dobrý, je něco, co mě formovalo a co mám dodneška intenzivně pod kůží.

Třeba se i ztratit

Spousta rodičů by svoje děti do Skauta ráda dala přesně z těchhle důvodů. Ale když teď v září přijdou zaklepat v klubovně nějakého oddílu, často se dozví, že pro jejich dítě není místo. Co byste jim poradil?

Někdy v oddíle není místo, ale třeba je místo v oddíle vedle. Zároveň do Skauta za posledních asi patnáct roků přibylo dvakrát tolik kluků a holek. Už spoustu let říkáme, že je složité najít místo ve skautských oddílech, přesto za tu dobu přibyly desítky procent dětí, které do Skauta chodí. Někdy to opravdu pro rodiče není snadný a rychlý proces, hlavně v místech, jako je Praha, střední Čechy, Brno nebo jižní Morava. Je ale i spousta menších měst, kde mají takříkajíc plno. Jenže často třeba jen pro šesti- sedmileté kluky a holky. Skautský zážitek se dá ale zažít i později. Já do Skauta začal chodit v jedenácti. Každý se nemusí dostat do oddílu v první nebo druhé třídě a rodiče to můžou zkusit později. Pro náctileté skauting v něčem dává ještě větší smysl než pro malé děti kolem sedmi let. Ty můžou spoustu drobných dobrodružství zažívat s rodiči. Později už ale parta nabízí něco, co rodiče nedokážou. V tomhle věku doporučujeme zaklepat na skautskou klubovnu poblíž – je pravděpodobné, že budou úspěšní a jejich potomek si užije skvělý skauting.

Rodiče ale mají možná strach, že v těch jedenácti je pozdě a dítě z různých důvodů nezapadne. Třeba mu přijde trapné nosit skautský kroj a skládat přísahy. Nebo ho naopak v partě nepřijmou, protože jim bude připadat, že nemá skautskou morálku. Jsou tyhle obavy oprávněné?    

Když do Skauta někdo začal chodit v sedmi, neznamená to, že z něj v jedenácti je Mirek Dušín. Ve dvanácti třinácti tam můžou děti stejně dobře narazit na dobrou partu. Často se chytí kamaráda, který do nějakého oddílu už chodí a vezme je s sebou. Většina zmíněných obav je sice založená na něčem, co dává trochu smysl. Ale strach, že by tam přišli a něco neuměli či nedokázali, určitě není namístě. Party v oddílech se v tomhle věku navíc často formují znovu: někdo musí přestoupit do jiné družiny kvůli tomu, že v den, kdy má jeho družina schůzky v klubovně, má odpolední vyučování nebo sportovní kroužek… 

Počet skautů roste nepřetržitě od roku 2006. Máte statistiky, ve kterých městech je situace nejnapjatější?

Myslím, že i ve velkých městech rodiče nakonec místo najdou, ale může se stát, že budou děti muset dojíždět. Pak jsou i menší města, třeba Trutnov, Benešov nebo Kašperské Hory, kde jsou skautské oddíly hodně plné a mají dlouhé čekací listiny. Ale jak jsem řekl: v těch jedenácti dvanácti se myslím dostanou všude.

Proč pro ty, kteří se nevejdou, prostě nevznikne další oddíl?

Ale ony vznikají, každý rok třeba padesát nových. Ovšem zájem kluků i holek a jejich rodičů je stále větší. A bariér, na které narážíme, je víc. Jedna z nich je, že klubovny, tedy fyzický prostor, kde se děti potkávají, často nejsou dost velké na to, aby oddíl mohl růst. To pro nás znamená, že se snažíme klubovny rekonstruovat a zvětšovat a hledat nové, což znamená velké finanční nároky. Naštěstí nám pomáhají obce a někdy i soukromí dárci. Druhá věc je, že oddíl potřebuje vždy několik schopných vedoucích, nikdy nestojí na jednom člověku. Všichni jsou to dobrovolníci, dělají to zdarma a ve volném čase. A tady taky narážíme na limity.

I na výchově vedoucích pracujete, jak jste popisoval…

Ano, vychováváme jich dnes víc než před pěti deseti lety. Třeba letos máme kapacitu vzdělávacích kurzů o 30 procent větší než před šesti lety. Zároveň se k nám hlásí i dospělí nováčci, kteří neprošli skautskou výchovou, ale chtěli by něčím přispět. Neznamená to, že se z nich hned stanou vedoucí. Někdy se můžou starat o klubovnu, v průběhu let si projdou vzdělávacím systémem a stanou se z nich nadšení skautští vedoucí, přestože sami skautingem neprošli. Takže se snažíme, ale ne vždy to stačí.

Je třeba možné dostat potomka přednostně do oddílu, kam rodič v dětství sám chodil?

Oddíly si to můžou nastavovat, jak chtějí, do organizace jim vedení nemluví. A ano, na akcích dospělých se bavíme o tom, že pro naše vedoucí je výzva, když jim klepe na dveře už patnáctá nešťastná maminka a chce dostat dítě do oddílu.

A podle čeho se rozhodnou, zda jí vyhoví?

Někdy třeba rodiče řeknou: My sami jsme nebyli ve Skautu, ale kdyby to pomohlo, jsme ochotní jednou za čas s něčím pomoct. Třeba s klubovnou nebo jet na výpravu jako druhý třetí dospělý. A to myslím oddíly zohledňují. Vzhledem k tomu, že je vše založené na dobrovolnosti, dává smysl, když jsou rodiče naklonění přispět, a může to znamenat, že se jejich dítě dostane do oddílu rychleji.

Čím si vůbec vysvětlujete obrovský zájem o Skauta? Je to obliba skautských principů, je za tím i nástup populačně silných ročníků?

Je to kombinace několika věcí, zároveň třeba na rozdíl od dětského sportu je u nás zájem setrvalý už bezmála dvacet let. My si myslíme, že naše prostředí nabízí opravdové zážitky a opravdové kamarády. Žijeme v době, kdy spoustu věcí ve společnosti přesouváme do digitálního prostředí, což nutně není negativní, ale znamená to, že je míň prostředí, kde se prožívají opravdové věci, kde se potkávají opravdoví kamarádi, kde člověk může opravdu zmoknout nebo batoh je opravdu těžký. Nebo je vedoucí opravdu vlídný člověk, který umí dětskému kamarádovi pomoci. A naprosto každý si ve Skautu najde tu svoji partu.

Slyší rodiče i na to, že skauting vede k odolnosti?

Ano, fyzická a psychická odolnost je něco, čeho si dnes společnost hodně všímá a chce u dětí rozvíjet – a my to děláme už přes sto let. Víme, že má smysl vystavovat holky a kluky občas nepohodlí a nějakému množství překážek. Fyzická odolnost se pěstuje i ve výkonnostním sportu, jenže ten není pro každého. Ve Skautu je sport obsažen taky, ale je tu i psychická náročnost a odolnost, kdy kluci a holky přebírají odpovědnost v poměrně raném věku. Často pak slýcháme z firem, že jejich manažeři chtějí Skauty do týmu: jde o lidi, kteří zkoušeli nové věci, třeba se i ztratili a museli se najít, nebo se starali o mladší kluky a holky. A tohle všechno dohromady vede k tomu, že spousta rodičů nebo prarodičů má pocit, že skauting je dobré místo pro jejich potomky.

Přípravit na současný život

Jste v kontaktu se Skauty v zahraničí. Je extrémní zájem o skauting a přeplněné oddíly naše specifikum?

Děje se to i v některých jiných zemích, ale to, co vidíme u nás, je mimořádné. Před dvěma roky jsme byli Světovou skautskou organizací vyhlášeni za nejrychleji rostoucí národní skautskou organizaci v Evropě. Skauting je dnes asi ve 175 zemích a ve spoustě společenství a kultur napříč světem zájem o skauting roste, ale v Česku je ten zájem ještě intenzivnější.

Čím to?

Skauti a skautky z jiných zemí se nás na to taky ptají. Myslím, že je to opět kombinace. Zaprvé, jakkoli hodnoty skautingu se nemění, vyvíjí se to, jakým způsobem skauting děláme. Snažíme se připravit kluky a holky na současný život – ne dělat všechno tak jako před třiceti nebo padesáti lety. Průběžně měníme program, vyvíjíme nové zkoušky a oblasti, kterým se ve skautingu věnujeme. A pak je tu už zmiňované vzdělávání vedoucích – je skutečně hodně náročné a specifické. Budoucí vedoucí musí věnovat hodně pozornosti přípravě tábora a celkově vedení družin v oddílu, k tomu čtrnáct dní na ten skautský vzdělávací kurz. Takové nároky na své vedoucí neklade zdaleka každá skautská země. I proto má spousta lidí pocit, že skauting v Česku dobře funguje.

Oddílů je v Česku přes dva tisíce. V čem se od sebe liší?

Jsou velmi různé. Některé chodí pěšky do lesa, jiné jezdí na vodu, další oddíly trochu víc jezdí na kole, jiné se trochu víc věnují sportu a další jsou trochu víc intelektuálně zaměřené.

Některé oddíly mají blízko k nějaké církvi. Některé mají děti každého věku, jiné třeba pracují jen s dětmi na prvním stupni a ty pak v jedenácti přecházejí do jiného oddílu, který je zase jen pro starší. To má svoje výhody i nevýhody: ty napříč věkem mohou vytvářet rodinnější prostředí. Oddíly pro druhý stupeň zase třeba dělají trochu odvážnější a dobrodružnější věci, protože se nemusí tolik ohlížet. Takže prostředí jsou velmi různá, ale jak už jsem řekl: to, k čemu vychovávají, a hodnoty, k jakým vedou, jsou stejné napříč všemi oddíly.

Nechodil jsem do Skauta, ale do indiánského oddílu, každopádně jednu věc si vybavuji jasně. Oddíl klade velké nároky na čas dítěte. Kdo vynechává výlety či družinové schůzky, pro toho v oddíle není úplně místo. Platí to i dnes, nebo se tohle také změnilo?

Skaut není kroužek, kam dítě může přijít jednou nebo dvakrát za měsíc. Skautská výchova funguje jako soustavné působení kolektivu a hodnot, které v něm fungují. To je důvod, proč naši vedoucí můžou být už osmnáctiletí, aniž mají zkušenost dospělého člověka. Třeba od čtrnácti vedou družinu, zároveň jsou v kolektivu, kde mají oporu v sobě navzájem. Je tedy žádoucí, aby tam trávili čas, mohli převzít odpovědnost a růst jako lidé. Ne každý musí být na každé výpravě, skauting často znamená jednu schůzku týdně a jednu výpravu měsíčně. Ale kdyby někdo vypadl na půl roku nebo se účastnil třetiny programu, pak vytváření vztahů v partě bude jemu nebo ostatním chybět. Takže ano, oddíly očekávají, že kluci, holky, ale i rodiče berou skauting vážně, přestože to není výkonnostní aktivita, kde by nezvítězili, když by chyběli dvakrát na tréninku. Ve skautingu se nevítězí, ale jeho prostředí funguje právě proto, že v něm děti pobývají často a soustavně na sebe působí. V tom je jeho kouzlo. 

Nakolik se tedy skauting celkově změnil od doby, kdy jste do něj chodil vy?

Já jsem do skautu nastoupil asi dva týdny po 17. listopadu roku 1989, když mi bylo jedenáct. Skauting v Česku hodně utrpěl zakazováním ze strany nacistů a komunistů. A když se po roce 1989 obnovil, navazovalo se na to, co se dělalo v roce 1968. Jenže tehdy fungoval skauting jen dva roky, takže náplň byla spíš odvozená z toho, co se dělo po válce. Ovšem po válce také fungoval jen tři roky – takže nakonec byl program spíš odvozený od toho, co se dělo v roce 1939.

To znamenalo co?

Byl tam určitě větší důraz na disciplínu a poslušnost, více se dbalo i na výkonnost – a mnohem častější bylo, že kluci a holky nedělali program pohromadě. Dneska je skauting o trochu vlídnější a vstřícnější prostředí vhodné pro mnohem různější typy kluků a holek.

Takže i v devadesátých letech byl „nevlídný“?

Dříve se velmi dbalo na to, že každý musí být úplně všude – a když nebude, tak nejspíš nepojede na tábor. Dneska se hledí na to, že kluci a holky můžou mít i jiné zájmy, a vedoucí se to snaží líp balancovat, než se to dělo v devadesátých letech. Mnohem častěji jsou také oddíly, kde jsou kluci a holky pohromadě, a ne odděleně. A z našeho pohledu je obojí dobře. Taky víc pracujeme s technologiemi a zabýváme se médii. Když se podíváme na dnešní program a odborné zkoušky, rozhodně vypadají jinak než před třiceti lety. Kluci a holky se můžou učit, jak být novinářem nebo novinářkou. Když chtějí dosáhnout skejťácké odborky, učí se skateboarding. Minimálně v jednom se ale skauting nezměnil: pořád je to prostředí, kde se naráží na překážky. A pořád způsobuje trochu nepohodlí, což je z našeho pohledu funkční výchovný prvek. Zároveň je to prostředí, které funguje úplně jinak než škola – a když třeba někomu úplně škola nejde, tak ve Skautu mu spousta věcí půjde dobře.

K technologiím patří i mobily. Můžou je skauti používat na táborech?

Záleží to na oddíle a myslím, že spíš je obvyklejší, že můžou. Ale jsou oddíly, které si rozhodnou, že na tábor mobily nepatří. Někdy taky rozhodují podle věku. Ostatně tábory jsou bez elektřiny, takže jim mobil nevydrží úplně dlouho. Z táborů, kde mobily nejsou omezované – kromě toho, že je nejde nabít –, mám zkušenost, že kluci a holky na ně v poledním klidu třeba chvíli kouknou, ale třetí čtvrtý den už ne, i když jsou ještě nabité. Dětem mobil nechybí, tábor umí vytvořit prostředí, které je odpojené od světa kolem. Kluci a holky si tam vystačí, nepotřebují se dívat, jak se daří někomu jinému. Na mobil si třeba dělají fotky, ale na Instagram je stejně nahrají většinou až poté, co se vrátí z tábora a v klidu se jimi proberou. Prostředí tábora prostě nevytváří potřebu hned ukazovat, co teď zrovna dělám. Vlastně je trochu protiváhou prostředí sociálních sítí.