Národovecká kampaň ANO mi nedělala dobře

Na konci října skončíte ve funkci eurokomisařky po více než deseti letech. Už máte jasno, co budete dělat potom? V rozhovorech pro média jste zmiňovala hned několik možností.

V listopadu se plánuju dát dohromady zdravotně, to jsem dlouho zanedbávala. V prosinci budu péct vánočku a od ledna bych měla začít pracovat, ideálně v Praze na Karlově univerzitě. Vypadá to, že budu mít roli na rektorátu, jejíž náplní by mělo být něco jako „otevíračka dveří“ pro know-how, finance i kontakty z mezinárodního prostředí. Zároveň jsem vždycky chtěla pracovat s mladými lidmi, takže teď mluvím s vedením Právnické fakulty UK a Fakulty sociálních věd UK, že bych mohla mít seminář v angličtině a souviselo by to s mou agendou v Evropské komisi, asi by šlo o pohled na digitální svobody. Byla jsem teď dlouho vdaná za politiku. Jsem zvědavá, jak se budu cítit, až budu v tomhle ohledu svobodná a vyměním vliv za svobodu.

Sama jste ale zmiňovala, že si umíte představit, že uvažujete také o práci, která by byla spjatá s Ukrajinou a její podporou při vstupu do Evropské unie. To je přece hodně blízko politice a rozhodně byste si u toho neodpočinula.

S odpočinkem to nejde dohromady. Tady je potřeba říct, že jsem už podobnou práci před svým vstupem do politiky dělala. Působila jsem jako konzultantka třeba mimo jiné v Chorvatsku, Bělorusku a Moldavsku, kam jsem vždy na dva až tři dny přijela a pak odjela zpátky pracovat na dálku z Česka. Tehdy mým cílem bylo „překládat“ kandidátským zemím, co po nich chce Brusel. A já teď přesně vím, co chce Brusel, vím, jaký jazyk k tomu použít, jak číst správně dokumenty, rozumím solidně ukrajinsky a vím, co jsou hlavní témata, ve kterých Ukrajina bude muset ukázat připravenost. Jsou to totiž shodou okolností moje témata v komisi, justice, prokuratura, boj proti korupci, svobodná média a lidská práva. Už jsem o tom mluvila s několika ukrajinskými ministry i šéfkou Delegace Evropské komise na Ukrajině Katarínou Mathernovou. A víceméně jsem s nimi dohodnutá, že budu k dispozici a řeknou mi o pomoc, když bude potřeba. 

Jaké to vlastně je, odcházet z takto exponované a do jisté míry od starostí běžného života odtržené funkce – a ještě navíc po dlouhých deseti letech?

Myslím, že u mě sehrálo roli, že jsem se snad nenechala za těch deset let „odtrhnout“, jak říkáte. Když se octnu v rodné Třebíči nebo kdekoli na venkově, vůbec nemám problém tam fungovat, i v Bruselu jsem žila dost jako normální člověk. Ale ta vaše otázka je zajímavá proto, že jsem v poslední době velmi pečlivě sledovala různé typy odcházení politiků a došla jsem k závěru, že to nejhorší, co se může politikovi stát, je, když jeho osobnost splyne s funkcí.

Předpokládám, že narážíte na oceňovaný odchod prezidenta Spojených států amerických Joea Bidena, který sice na poslední chvíli, ale nakonec odstoupil z prezidentské kampaně.

Přesně tak. A myslím, že řekl důležitou věc, ať už tomu věří nebo ne: demokracie je důležitější než moje ego. Já se na to připravovala celou dobu, co jsem byla ve vysoké politické funkci a nešlo rozhodně jen o „otužování“ ve smyslu, že jedete někam v teniskách tramvají. Tohle je o mentální sebeobraně, aby si člověk pořád připomínal, že ta funkce je dočasná a jednou skončí, není to mandát od Boha. Je to neustálé váhání, pochybování, které by vaše sebevědomí mělo držet na uzdě. Člověk by sám sebe neměl najednou ve vysoké funkci vidět jinak. 

Ještě jedna otázka k tomu odtržení. Jste známá tím, že jste ze svého platu eurokomisařky část peněz posílala zpět do Česka. Nikdy jste o tom dříve nechtěla příliš detailně mluvit, ale co vše jste podporovala?

Plat komisaře je vysoký a rodina mi tehdy řekla, že nečekají obří dědictví a ať si s těmi penězi dělám, co uznám za vhodné. Jednak jsem držela nad vodou pár lidí, kteří mě oslovili a byli opravdu krůček od toho, aby skončili pod mostem – šlo hlavně o samoživitelky. Potom jsem posílala peníze na tradiční adresy, jako je Člověk v tísni, Paměť národa, ale třeba také Colours of Ostrava. Byla jsem třeba pyšná na to, že jsem mohla sponzorovat převoz klavíru z Hradce Králové na Staroměstské náměstí pro jazzového hudebníka a organizátora festivalu Bohemia JazzFest Rudyho Linku. Bylo to pro mě takové spojení s Českem, i když jsem tu nebyla.