Věda v klášteře

Výroční konference německých biofyziků se tradičně již čtvrt století koná zjara v klášteře mnišského řádu oblátů v hesenském městečku Hünfeld. Setkání je zaměřené primárně na postgraduální studenty z německých univerzit, je ale dobrým zvykem na plenární přednášku přizvat někoho seniornějšího z geograficky širšího okruhu. Poprvé jsem byl takto pozván přednášet v Hünfeldu někdy před dvaceti lety a dodnes mi to setkání ve vzpomínkách vystupuje z řady absolvovaných konferencí jako něco velmi netradičního. Už při příjezdu nás vítali mniši v kutnách, kteří poté také zajišťovali ubytování a stravování a vesele s námi konverzovali během přestávek mezi přednáškami. Říkali nám, že mnichů pomalu ubývá, protože noví zájemci se do řádu prakticky nehlásí. Klášter jim tak začíná být velký, jeho provoz je drahý, a proto se rozhodli jej otevřít pro pořádání akcí, jako byla naše konference.

Přišlo mi tehdy moc milé, jak se v Hünfeldu přirozeně prolínal klášterní a vědecký provoz a z celé konference jsem měl velmi příjemný dojem. Proto, když na sklonku loňského roku přišlo pozvání, abych na setkání německých biofyziků znovu přednášel, dlouho jsem s kladnou odpovědí neváhal. A když jsem před pár týdny při příjezdu do Hünfeldu opět spatřil impozantní novorománskou stavbu klášterního kostela, říkal jsem si, že se tu za dvacet let nic nezměnilo. Bylo to ale zdání, které klame.

Jinak řečeno – nelze vstoupit dvakrát do stejného kláštera. Letos nás místo mnichů vítali zaměstnanci najaté cateringové firmy, kostel zel prázdnotou a jen na chodbách jsme občas narazili na pár stařečků v sutaně a o berlích. Jeden z nich se se mnou dal do řeči a vysvětlil mi, že z kláštera se postupně stává domov seniorů, kde přestárlí mniši pomalu dožívají. Nešlo nevidět dramatický kontrast mezi hrstkou shrbených mnichů důchodců a dobrou stovkou mladých nadšených studentů z naší konference.