„Umřel vám syn – to nezní moc dobře.“ Jak se lékaři učí sdělovat nevyslovitelné

„Tak kdo by chtěl být lékařem?“ ozývá se v seminární místnosti pražské vinohradské nemocnice. Několik vteřin je ticho. Sdělovat matce devítiletého syna, že její dítě nepřežilo srážku autem, ačkoli lékaři „dělali, co mohli“, se nikomu ze studentů zjevně moc nechce, i když půjde jen o hranou situaci. Nakonec se zvedá ruka medika Štěpána. Vyučující David Marx ho zve dopředu, student si připravuje rekvizity, které bude ke sdělování špatné zprávy potřebovat. Na stůl pokládá kapesníky, od jednoho ze spolužáků si půjčuje lahev s vodou, která bude zastupovat teplý nápoj nabídnutý matce zesnulého pacienta. O kus dál se na svou roli chystá ona matka, ve skutečnosti tajemnice Ústavu hematologie a krevní transfuze Andrea Daňková, která vystudovala i herectví a v hodinách lékařské komunikace vypomáhá.

Pomalu jí začíná rudnout obličej, jak se připravuje na pláč. Štěpán mezi tím na druhém konci místnosti přemýšlí, čím rozhovor začít. „Co pacientce řeknu? Umřel vám syn asi nezní moc dobře. Mám pro vás špatnou zprávu?“ uvažuje nahlas. Před praktickým nácvikem si studenti opakovali, jak v takových případech postupovat: na konverzaci se připravit, zajistit soukromí, počítat s přívalem emocí, zjistit, zda může adresáta špatné zprávy přijet podpořit někdo blízký. A také nepoužívat příliš odborných termínů v podvědomé snaze vytvořit mezi sebou a pacientem obrannou bariéru. Všechny tyto poznatky si Štěpán urovnává v hlavě, než naplno vstoupí do role chirurga, který vedl neúspěšnou operaci, a pozve pacientku dál.

„Bohužel pro vás mám špatnou zprávu. Operovali jsme ho, ale zranění byla opravdu vážná, krvácel do břicha a do hrudníku. Zkrátka vám musím říct, že vašeho syna jsme nedokázali zachránit,“ formuluje nakonec Štěpán sdělení tichým, ale klidným a pevným hlasem. „Nechci žádný váš kapesník, vždyť mu bylo devět, co jste sakra dělali? Lidi ze sanitky mi říkali, že ho zachráníte!“ křičí zoufalá matka přes příval slz. Medik náročnou situaci ustojí s obdivuhodným klidem. Opakuje, jak ho situace mrzí, a snaží se ženu přesvědčit, aby zavolala někomu blízkému.

Student se dopouští několika malých zaškobrtnutí, třeba když se matka ptá, zda může syna vidět, a on odpovídá, že teď je ještě „otevřený“, nebo když se žena obviňuje z toho, že měla syna na cestě do školy doprovodit. Štěpán odpovídá, že to „byl už velký kluk“, místo aby řekl, že to není její vina. Jinak se ale všichni shodují, že odvedl dobrou práci. Spolužáci ho odměňují spontánním potleskem. „Stejně se ale cítím mizerně,“ přiznává budoucí lékař. „Je strašné někomu oznámit, že jedna z hlavních osob, pro kterou žil, už tady není. Říct něco, co je nevyslovitelné.“