Příprava k odjezdu

Probouzím se docela pozdě, rozhodně později než doma, protože tady v Iráku je všechno trochu posunuté. Žije se tu mnohem víc v noci. Jdu do kuchyně, kde už jsou na stole nachystané věci ke snídani. Salim mi posunky a klíčovými slovy „eat“ a „tea“ ukazuje, že jsou i pro mě. Černý čaj pěkně voní a má pořádné grády, taky se tu pije výhradně slazený. Káva je zásadně s kardamomem. Několik druhů chlebových placek, jogurt, vajíčka natvrdo, sezamová pasta. Po tomhle hlad mít určitě nebudu.

Ostatní členové rodiny kolem pobíhají ve svátečních šatech, připravují se na křtiny dvouměsíční Abely. Byly domluvené narychlo, teprve včera se naši hostitelé dozvěděli, že termín podání žádosti o vystěhování do Austrálie je jen do konce měsíce. Canberra vypsala zvláštní program, v němž se zavázala přijmout určitý počet rodin iráckých křesťanů, podmínkou je, aby všichni doložili křestní list. Savio s Ranou a malou Abelou chtějí této šance využít, s nimi i 23letý Saviův bratr Maikel. Mladí křesťané ve většinově muslimském Iráku pro sebe často nevidí budoucnost, cítí se jako občané druhé kategorie. Následují tak své příbuzné a známé, kteří už do zahraničí odešli.

Křtiny se konají v karakošské katedrále, která byla ještě před pár lety zdevastovaná a dočerna vypálená bojovníky Islámského státu. Nyní se skví v nové kráse. Zaposlouchám se do orientálně znějícího zpěvu kněze a jeho asistentů, střídají se a já nerozumím ani slovu, ale vnímám důstojnost okamžiku. Pak ponoří miminko až nad pas do křestní nádoby a jako by to nestačilo, polijí mu i hlavičku. Děvčátko vypadá překvapeně, ale ani nezafňuká. Křtin se účastní jen nejužší rodina a my dvě, Češky z Brna. Na závěr třikrát obejdeme kolem dokola oltář. I to je součást křestního obřadu, prý na znamení Boha Otce, Syna i Ducha svatého.