Maminka zašila do deky pár brambor a znovu jsme museli odejít z domova

Po cestě do vesničky Mařenice na severu Čech míjím křivou, osamocenou borovici. Je u ní cedule s nápisem „památný strom“. Podle její výšky a síly kmene laicky hádám, že tenhle strom pamatuje dost možná skoro celé minulé století. Je to němý svědek všeho, co se v českém pohraničí za posledních sto let stalo. Teď ale zapadá do obrazu idylické vsi na úpatí Lužických hor. Je krásný jasný den. Za pár minut projíždím centrem vsi – kolem hostince, kostela a městského úřadu. Další budovy vypadají sešle, jakoby opuštěně – v pohraničí nic podivného, říkám si a pokračuji dál. Mířím na hřbitov za vesnicí. Když k němu přijedu, napadá mě, že jsem už podobné místo přece viděla, a popadne mě mírný smutek.

Je to malinký hřbitůvek obehnaný cihlovou zdí, u železné vstupní branky stojí dvě túje, u zadní zdi kaplička. A kolem dokola široká louka, na dohled jsou věžičky několika starých sudetských domů a také vrcholky kopců zvlněné krajiny. Otevírám vrátka. Nečekám, že na některém náhrobku najdu jméno ženy, kterou tady pohřbili před téměř šedesáti lety a kvůli které jsem přijela. Lidé umírají pořád a hřbitovy potřebují místo. A co víc. O tom, že tady leží Josefa Adensamová, moje praprababička, nikdo nevěděl. Nebyl nikdo, kdo by se o její hrob staral a kdo by za něj platil. Nemůžu se ubránit myšlence na jeden paradox. Tento hřbitov totiž opravdu vypadá, jako kdyby ho někdo obkreslil od jiného – ve vesničce Rapšach, odkud moje praprababička pocházela a kde je pohřben i jeden z jejích několika potomků.