Esej Reinera Stacha: S Kafkou na TikToku

Začátek roku 1996, hotel na jižním pobřeží Lanzarote. Přesněji řečeno ubytovna, která nabízí německým seniorům, dlouhodobým rekreantům, jak se jim tady říká, mimořádně výhodné podmínky. Ačkoli je mi teprve čtyřicet, hodně mi to vyhovuje, protože zde budu trávit nejméně šest týdnů. Těžký notebook je moje nejdůležitější zavazadlo, plus několik knih a šanon značky Leitz plný fotokopií. 

Mám zde v plánu napsat na zkoušku dvě kapitoly Kafkovy biografie. Na zkoušku proto, že jsem ještě nikdy žádnou biografii nepsal a moje nakladatelka Monika Schoeller by chtěla vědět, jestli to vůbec zvládnu. Na tom, co zde v příštích týdnech vytvořím, bude záležet, jestli dostanu smlouvu na projekt, jehož konec je sice zatím dost nepředvídatelný, ale později ho budou novináři nazývat „životním dílem“. 

Chutná snídaně s novinami z předchozího dne, hodina běžeckého tréninku, pak práce do pozdního večera, tak budou vypadat mé dny – a to bez výjimky. Ultraopáleným důchodcům, kteří u bazénu a na okolních balkonech diskutují o zprávách z Bildu, však začnu být brzy podezřelý. Chtějí vědět, co tu dělám, proč jsem sám a proč tak často zůstávám za zavřenými dveřmi a okny. Jeden z nich to už nevydrží a osloví mě. Vysvětluji mu, že nejsem na dovolené, ale rád bych tu nerušeně pracoval. Pracoval? Tady v Playa Blanca? Ano, musím něco napsat a termín se blíží. A co píšeš? O Kafkovi. Následuje delší váhání. Muž se podívá na svou ženu, ta pohled bezradně opětuje. A pak padne otázka století: „Co je to Kafka?“