0:00
0:00
Kontext23. 5. 202414 minut

Jednou to tu bude hezký. Nejznámější severočeský důl vypíná stroje a láká na divočinu

Reportáž z velkolomu Československé armády, kde po mnoha letech skončí dobývání hnědého uhlí

Kapitola, která už se blíží ke konci. (Pohled na lom ČSA ze svahů Krušných hor od zámku Jezeří)
Autor: Milan Jaroš

Bílý terénní pick-up zastavuje na vyvýšeném místě, odkud se otevírá rozhled do okolní krajiny. „Tady to je – velkolom Československé armády ve své plné kráse,“ říká od volantu Jiří Křen. Jako rekultivační technik ve společnosti Severní energetická (Sev.en) zná prostor pod námi jako málokdo a pro novinářskou návštěvu z Prahy je ideálním průvodcem. Pohled dolů je skutečně působivý. Na území o rozloze mnoha čtverečních kilometrů se rozprostírá obrovská, lidmi vyhloubená jáma, nad kterou se z opačné strany jako zelená hradba tyčí hřeben Krušných hor. Ještě před sto lety tu místo jámy byly louky, pole a několik vesnic, vše ale muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí, které se ukrývalo pod povrchem a zdejší stát ho potřeboval k výrobě tepla a elektrické energie.

Tato kapitola se ale teď pomalu blíží ke konci. Mohutné těžební stroje se před několika dny zastavily a je velmi pravděpodobné, že už se znovu nerozjedou. Těžební společnost Sev.en miliardáře Pavla Tykače totiž na začátku května oznámila, že mohutné těžební stroje na dně jámy se už v létě zastaví a je velmi pravděpodobné, že už se pak znovu nerozjedou.

↓ INZERCE

Firma sice zdůrazňuje, že provoz lomu jen pozastavuje a je připravená ho v případě potřeby na čas zase rozjet, skutečnost, že od letošního května do července propustí pět set svých zaměstnanců obsluhujících zdejší těžkou techniku, však svědčí o tom, že s dolováním už je tu nejspíš navždy konec. A i kdyby se stroje na podzim zase rozjely, podle ředitele firmy Petra Lence by to bylo jen na pár měsíců, protože zdejší uhlí už je takřka vytěžené. Pokud tedy nepočítáme obří ložiska, která se nacházejí pod obcemi na opačném konci jámy, jejichž dobývání si ovšem stát před více než třiceti lety zakázal ustanovením tzv. těžebních limitů – a tento svůj závazek poté několikrát potvrdil. 

Pro horníky, kteří na zdejších šachtách strávili často velkou část života, je blížící se ukončení těžby očekávanou, přesto však smutnou událostí. Naopak obyvatelům obcí, kterým kvůli plánu některých politiků zrušit těžební limity ještě před necelou dekádou hrozila ztráta domova, se naopak ulevilo, protože jejich domovy se po uzavření lomu ocitnou definitivně mimo ohrožení. Konec lomu ČSA ale představuje také velkou proměnu zdejší krajiny. Ve vytěženém kráteru a kolem něj se totiž rodí pozoruhodná zóna plná divočiny, vzácných rostlin a živočichů, jaká v Česku podle odborníků nemá obdoby.

 Nenapadlo mě to 

V šest hodin odpoledne končí v lomu ČSA směna a ze vstupní brány se trousí skupinky zaměstnanců. Je mezi nimi i čtyřicátník Libor, který tu pracuje jedenáct let jako obsluhovač rypadla. Hornická práce ho baví, rád by ji dělal i dál, teď ale dostal k 30. červnu výpověď. S útlumem těžby se tu počítalo a postupně k ní docházelo několik posledních let, podle předchozích plánů společnosti však mělo k úplnému konci dojít někdy mezi lety 2024 až 2026, a Libor proto doufal, že tu ještě chvíli setrvá. „Nečekal jsem, že to bude tak rychlé, ale majitel si asi spočítal, že se mu už nevyplatí zbytek uhlí dotěžit,“ říká. Zaměstnavatele ale chválí, že dal svým pracovníkům velkorysé odstupné v podobě osmi měsíčních platů. Po nové práci se Libor poohlíží už teď, poslal životopis do chemičky Orlen, kde pracuje jeho kamarád. „Dají se tam vydělat slušné peníze, třeba bych tam mohl vydržet i do důchodu, ale uvidíme, ještě se mi zpátky neozvali,“ říká. 

Krátce po šesté vychází z vrátnice také Josef Bárta, který v ČSA pracuje jako klapkař na velkostroji, v uhelném lomu strávil celý svůj život a současné přerušení těžby ho zastihlo přesně ve chvíli, kdy má nastoupit do důchodu. „Vyšlo mi to dokonale, 29. května jdu do penze, takže si nemůžu stěžovat,“ usmívá se šedovlasý rodák z Dřínova, vesnice u jezera ve stínu hor, která byla v roce 1976 zbourána kvůli rozšiřování těžby, a Bártova rodina se tak musela přestěhovat z domku se zahradou do paneláku v Chomutově. „Rodiče to nesli trochu hůř, já byl ale tehdy šestnáctiletý kluk, takže mi stěhování do města celkem vyhovovalo,“ vzpomíná.

On sám později už jako horník těžbu vždy podporoval, a když se před lety rozhodovalo o tom, zda se mají zachovat limity stanovené po revoluci českou vládou, spolu s kolegy jezdil do Prahy demonstrovat za jejich prolomení a za pokračování těžby. „Jezdili jsme do Prahy na manifestace, protože jsme se báli, že tady těžba skončí, a co pak budeme dělat za práci,“ vzpomíná. Řada jeho spolupracovníků prý v sobě nese hořkost z končící těžby i dnes, on sám je ale podle svých slov teď už prý rád, že na místě bývalého lomu vznikne přírodní krajina s jezerem, jakou pamatuje ze svého dětství v Dřínově. „Jednou to tu bude hezký. Bude to kulturní oblast, jako to udělali na místě bývalého dolu u jezera Most. I když já se toho už možná nedožiju,“ říká. 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články