Bezvýznamnost

Nejdřív vypadá prostě jen jako dívka, vedle které chce člověk sedět ve vlaku, a právě proto si k ní také Karla přisedne: je hezká, ale ne rušivě, ne tolik, aby to přitahovalo pohled, má čistou, souměrnou, nevýraznou tvář, hladké vlasy, které ji po stranách rámují jako splývavé závěsy v hotelovém pokoji, a právě tak je i oblečená: čistě a nenápadně, světle šedý rolák, tenoučký náramek; čiší z ní jistá nevtíravá zaopatřenost, člověk tuší, že kdyby se k ní naklonil hodně blízko, ucítil by jemnou vůni šamponu a deodorantu. Před sebou má notebook, v uších sluchátka a listuje nějakými papíry, do nichž si sem tam něco poznačí. Průsvitná přítomnost. Určitě studentka medicíny nebo práv.

Karla se svalí na sedadlo a snaží se popadnout dech, na rtech má po běhu stále idiotský, bezdůvodný úsměv. Svléká si bundu, šálu, svetry, oblečení jí padá na zem, Karla se shýbá, šustí to, je jí tu nějak moc. Ráda by, kdyby jí někdo ten zadýchaný úsměv opětoval. Ale dívka upírá oči do papírů.

Karla vytáhne telefon, srdce začne bušit maličko rychleji, ale nová zpráva tam není, konverzace stále končí: „Ztratil jsem sám sebe. Už nechci žít.“ Opře se a zadívá z okna, hluboké lesy loveckého revíru hraběte Šporka se rozpíjejí ve tmě, interiér vlaku naopak zalévá sytě žluté světlo a barevný kontrast světa vně a uvnitř vytváří intenzivní atmosféru adventního podvečera; co nevidět jistě projede vozíček s občerstvením a ona si koupí rozpustnou kávu do kelímku, nemá se přece špatně. Dýchá, aby se jí přestaly chvět ruce. Ne, nemá se špatně. Jede do městečka na ten bláznivý sraz Jiskry. Absolventský koncert dětského sboru po padesáti letech. Nic ji nebolí. Za chvíli si dá kafíčko. Má se dobře.