Ve čtvrtek 7. prosince uběhlo 300 let od úmrtí Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Když ho tehdy v Praze pochovávali na hřbitově u kostela svatého Jana Křtitele v Oboře, bylo mu šestačtyřicet. Čili stejně, jako je mně teď. Tak si říkám, kolik jsem toho profesně v životě stihl. Napsal jsem pár stovek textů do novin a časopisů, vyšlo mi pět knížek, o kultuře jsem mnohokrát mluvil v rozhlase i televizi, strašně moc jsem toho viděl i slyšel a občas mám pocit, že jsem se za těch třiadvacet let, co se novinařině věnuji na plný úvazek, moc nezastavil. Santini měl na své projektování taky třiadvacet let. A odborníci uvádějí, že stihl navrhnout a většinou i dozorovat osmdesát architektonických děl.
Už to by bylo ohromující číslo. Zcela nepředstavitelnou se však suma stává ve chvíli, když se člověk podívá, co za skvostné stavby to bylo. Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci, poutní kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici, poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách, klášter Plasy, zámek Karlova Koruna nebo pochopitelně Santiniho arcidílo, poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO.
Vřetenová schodiště visící jakoby volně v prostoru. Bez nadsázky geniální hra se světlem a akustikou. Interiéry připomínající dokonalou kompozicí včelí plástve. Jestli máme dnes pocit, že žijeme v až příliš zrychlené době a kvůli samé práci nemáme na nic jiného čas, co se asi v tomto ohledu muselo honit hlavou tvůrci fenoménu, jemuž říkáme barokní gotika?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
