Tenkrát ve Ferraře

Na obálce druhého česky vydaného románu Maggie O’Farrell je portrét Lucrezie di Cosimo de Medici od Agnola Bronzina. Je ovšem poškozený, jako by odkazoval na scénu, v níž se mladičká Lukrécie setká s tygřicí dovezenou pro potěšení jejího otce do Florencie až z Indie. Pruhy na srsti zvířete, jež dívence připomíná pohybující se lávu, totiž splývají s mřížemi, které ho zadržují. Jako kdyby byla tygřice už od zrození odkázána k tomu být jednou uvězněna. Což je úděl, kterému Lukrécie bytostně rozumí.

Z historických knih víme, že vyrůstala ve striktně vymezených komnatách podle zvyklostí španělského dvora (odkud pocházela její matka) a ještě jako dítě byla zasnoubena s budoucím ferrarským vévodou Alfonsem. A že rok po svatbě a přestěhování do Ferrary zemřela, údajně na skvrnitý tyfus. Takřka okamžitě se však vyrojily zvěsti, že ji zavraždil manžel. Ostatně jak O’Farrell připomíná, vraždy manželek nebyly v té době (ani v Lukréciině rodině) ničím výjimečným. 

Portrét novomanželky se tak pohybuje na hranicích mýtu o Modrovousovi, historického thrilleru a věčného podobenství o údělu žen, jimž bylo odmala určeno poslouchat své okolí. A kterým nezbylo než slovy Dekameronu propadat myšlenkám, „jež nemohou být všecky veselé“.