Osamělý boj

Kdykoli se děje na Ukrajině něco důležitého, volám Romanovi. Žije v Kyjevě, je to kamarád, novinář, starý harcovník, kterého nikdo neopije rohlíkem. Prezidenta Zelenského sleduje dlouhou dobu, bere ho jako ikonu ukrajinského odporu proti ruské agresi. Pamatuje ale taky jeho kariéru herce, komika a politického „Putinverstehera“, usilujícího o kompromis s Kremlem.

Rychlé proměny ukrajinského muže č. 1 ho nepřekvapují. „Zelenskyj byl a zůstal hercem. Dokáže být prezidentem míru a prezidentem války, velice dobře vycítí nálady veřejnosti. Je jako surfař – cítí, jak se vlna valí, je mu jasné, že se proti ní nemá smysl stavět, naopak, dokáže se po ní ladně svézt,“ tvrdí Roman s příměsí cynismu v hlase.

Zajímalo mě, co říká nedávnému článku amerického novináře Simona Shustera v časopise Time. Ten popisuje zákulisí poslední Zelenského cesty do USA a prezidentovu frustraci z únavy i váhavosti tamních zákonodárců. „Bere to veškerou sílu, energii, všechno,“ povzdychne si v něm naštvaný Zelenskyj. Shuster se pak s ukrajinským prezidentem vrací do Kyjeva a popisuje další nelichotivý obraz – zamrzlou protiofenzivu, rozpory mezi politickým a vojenským vedením země a Zelenského posedlost úplným vítězstvím nad Kremlem, přivádějící jeho okolí k šílenství. „Obelhává sám sebe,“ cituje Time nejmenovaného prezidentova poradce. „Nemáme moc šancí. Nevítězíme. Ale zkuste mu to říct.“