Zapomenuté děti

Pozn. redakce: V následujícím textu jsme v citaci Matěje Kučery použili formulaci "Přes 80 procent dětských psychiatrů je už dnes starších 65 let". Ve skutečnosti však jde o absolutní údaj, dotyčnému i čtenářům se omlouváme, v elektronické verzi jsme již chybu odstranili.

Rovnou si řekněme, že příběh třináctileté Dory má šťastný konec. Cesta k němu ale byla obtížná. Mnohem obtížnější, než by být měla. Dora se na konci dětství dostala, jako dnes spousta jejích vrstevníků, do fatálních potíží. A velmi dlouhou dobu jí s nimi nikde nikdo nedokázal pomoci.

Všechno začalo, když jí bylo devět let. Do té doby to bylo hyperaktivní dítě, „velitelka, která vymýšlí rodině život, a my ostatní tak trochu vlajeme za ní“, popisuje dnes její máma Jana Šrámková. Pak se však dívky začaly zmocňovat strachy, které neuměla vysvětlit. Rodiče ji popisují jako racionální bytost se sklony všechno pojmenovat a vysvětlovat. Teď se ale nebála ničeho konkrétního. Zmocňoval se jí tísnivý pocit ztráty kontroly, svět se začal rozplývat a zpomalovat. „Mami, proč to jde všechno tak pomalu? Nezdá se mi to jenom?“ ptávala se.

To byl ale jen začátek. Dorka začala mít halucinace a vidiny. Večer ji přepadaly záchvaty paniky. „Držela jsem ji v náručí a ona volala: Mami! Otoč se! On tě chce zabít! Bylo to strašidelný,“ vzpomíná Jana Šrámková. V tu dobu rodině došlo, že tohle není běžná dětská můra, která přejde. Bylo jasné, že potřebují pomoc. Jenže kde ji vzít?

Zkušenosti s psychologickou nebo psychiatrickou péčí dětí nejsou v tuzemsku běžně rozšířené a obvykle se o nich nemluví. Jana Šrámková se automaticky obrátila na dětskou lékařku, k níž Dora i další její děti pravidelně docházejí a s níž je rodina spokojená. Odpověď ji zaskočila: kromě doporučení mateřídouškového čaje a kozlíkových kapek totiž lékařka nic nenabídla. „Říkala: počkejte, zkusím něco zjistit. A mně běželo hlavou: To fakt ještě nikdy neposílala žádného pacienta na psychiatrii?“ 

Zjevně nikoli, rada nepřišla. Matka tedy začala hledat na vlastní pěst. Kontaktovala terapeuta, ke kterému dříve chodila. Aby ho přesvědčila, udělala „trochu scénu“ a on ji spojil se svou známou psycholožkou, jež pracuje s dětmi. Ta dvojici skutečně přijala. „Pro Doru to bylo důležité. Viděla, že problémy, které si neuměla vysvětlit, někdo chápe, bere je vážně a že jsou ,normální‘,“ vypráví Jana. Zároveň ale terapie probíhala pouze jednou za dva týdny, více času vyhledávaná terapeutka neměla. 

Nestačilo to, a situace se tudíž dále zhoršovala. Dora se začínala propadat do deprese. Kvůli nočním děsům nedokázala hodiny usnout. Nedokázala odlišit realitu od vidin. Prožívala horor ve své vlastní hlavě, chováním se začínala vracet do dětství. Chtěla nosit, chovat, nemohla být ani chvíli sama. Bála se tmy, koupelny, metra, rodiče ji přestali pouštět na balkon. „Naprostá soda,“ vzpomíná Jana Šrámková a dodává, že pod náporem se začala prohýbat celá rodina. „Měla jsem strach, že to nevydržím. Sourozenci byli proměnou své sestry také otřeseni,“ vypráví. Všem bylo jasné, že Dorka potřebuje skutečného psychiatra.