Od smaženky ke smažence

Je opravdu lepší vyhořet než se stěhovat? Ne tak docela: vyhořet nechce asi nikdo a nové místo přináší vedle nezbytných zmatků spojených s přesunem dobrodružné výzvy. Osaháváme si okolí, kam je prima jít se projít nebo s dětmi na hřiště, oťukáváme si sousedy. A ocitáme se také „na lovu“: prozkoumáváme, ve kterém obchodě mají čerstvou zeleninu (a nemíchají do ní povadlou), kam jít pro dobrý chléb, kde máme nejbližší vietnamskou večerku coby jistotu, když doma něco chybí. Kromě toho zkoumáme v roli amatérských food kritiků okolní restaurace; kromě jejich kvality i to, zda personál nejsou arogantní tupci.

Je ve finále jedno, zda jde o stěhování z jedné městské čtvrti do druhé, na druhý konec republiky nebo do jiné země. A tohle všechno platí také při stěhování se s prací (neplést si s „za prací“), nyní žhavě i pro Respekt. Už týden se zabydlujeme v samém centru Prahy kousek od Václaváku. Redakce se za éru své existence stěhovala osmkrát. Všude – někde více, někde méně – sehrávala svoji roli kuchyňka, místo setkávání a někdy také kolbiště strávníků a jejich gastronázorových proudů (na dvojvařiči se ohřívá v kastrůlku šest nožiček párků, vedle něj jak horský potůček bublá krkonošské kyselo) a taky přístupu k uklízení v podobě po sobě nemytých hrnků v dřezu a nevábných zbytků v ledničce.

Příští stanice Bolzanova

V Bolzanově ulici, sevřené dvěma nádražími, Hlavákem a Masaryčkou, sídlila redakce od prosince 1989. Stejně jako v seriálových Devadesátkách byly místnosti zahalené cigaretovým dýmem (kouřili až na chabé výjimky všichni), pila se kvanta „turků“, hlad se zaháněl ponejvíce něčím z papíru – sýr, salám, smaženka na mastném krajíci chleba, navrchu s plnotučnou hořčicí, kyselou okurkou a cibulí. Trendy byl jakýkoli salát do kelímku, od bramborového až drsné varianty typu „kempink“ nebo „Rumcajs“, k tomu dva tři rohlíky… Zkrátka vše, co rychle zasytilo. Vegetariáni, v redakci čtyři, neměli tehdy v hospodě příliš šanci – smažák nebo knedlík s vajíčky, možnost byla dát si třeba rajskou s knedlíkem s přáním bez masa, což bylo kvitováno pohrdlivým povytažením obočí obsluhy. Kolem spousta zaplivaných čtyřek, kde se dobře debatovalo nad připravovanými texty, ale i první zprivatizované hospody, ponejvíce bývalými veksláky nebo pracovníky podniku RaJ, kteří chtěli v gastru zbohatnout – šizením, přepálenými cenami pro turisty, hraním si na světové kuchyně… A na Václaváku ve stáncích opečené klobásy, párky, neskutečně mastné bramboráky a dobový hit – langoše s kečupem nebo potřené česnekovou pastou posypané sýrem.