Jsem ve vesnici v horách jihozápadního Rumunska a po dvou týdnech poflakování jedu zpět. Cesta začíná tím, že musím dojít na nejbližší nádraží. Na tom by nebylo nic zvláštního. Zvláštní je, že nejbližší nádraží se nachází šedesát kilometrů daleko.
Cesta k němu vede po pustých kopcích – bukovým lesem se šustícím kobercem spadaného listí nebo po cestách náhorních planin, kde kdysi taky rostl les, ale lidé ho vykáceli a vytrhali pařezy. Ani ti lidé tady už však nejsou, odešli pryč, do měst v údolí. Zbyly tu po nich rozpadající se dřevěné domky a kolem nich tiše rostoucí sady. A pak ty cesty – kamenité, hliněné, travnaté. Asfalt sem nahoru nedorazil, nikdo ho tady nepostrádá.
Rumunsko má pověst chudé evropské země, tvrdě postižené komunismem. Minimálně v jednom směru je ale velmi bohaté – v tom množství neobydleného prostoru, do něhož lidé chodí na návštěvu, zvědavě se podívat, užít si klidu, dobrodružství, někdy i trochu nebezpečí. Prostoru, jemuž se zjednodušeně říká příroda. Žádný jiný stát v Evropě nemá tolik nezastavěného a neobydleného území na kopcích, kudy se dá jít s ruksakem a celé dny nikoho nepotkat, neprocházet vesnicemi, neslyšet či nevidět výrazné známky civilizace. Místa, kde se stačí vybavit jídlem, nabírat vodu z pramenů a vyspat se tam, kam člověka nohy zrovna donesou.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu