Dokument týdne

Tři měsíce přežívali obyvatelé ukrajinského Charkova v metru, kde se schovávali před ruským bombardováním. V úkrytu stanice na sídlišti Saltivka jich bylo dva a půl tisíce. Jejich realitu zachytili dokumentaristé Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík ve snímku Světloplachost na pomezí hraného a dokumentárního filmu. Sledují řadu lidí, ale soustředí se především na dvě dvanáctileté děti – Nikitu a Viku –, které se v metru skamarádily. Spolu s nimi se snaží odpovědět na otázku, jak je doba strávená pod zemí ovlivní. Snímek měl premiéru na festivalu v Benátkách, kam ho doprovodili dětští hrdinové a kde získal cenu, která ho dostane do více evropských kin. Na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava ho navíc teď porota vyhlásila nejlepším českým počinem. K vidění je nyní na on-line verzi festivalu, do kin přijde ve druhé půli měsíce.

Dělníci v oranžových vestách postávají před rozbořenou směnárnou. Řeší cosi v tunelech pod betonovou deskou. Při svištivém zvuku rakety se instinktivně přikrčí. Při dalším se většina rozprchne schovat. Pak se váhavě vracejí, vytáhnou kolegu na světlo. Kolem rychle projde muž s vestou s nápisem „Press“. Na pozadí projedou dvě auta. Scéna hned zkraje snímku je jediná z „povrchu“. Zbytek filmu je ponořený pod zem, kam realita doléhá jen prostřednictvím zaslechnutých náletů při pauze rodičů na cigaretu u východu, ve vyprávěních prožitého či z telefonátů s těmi, kdo zůstali nahoře.

Ve chvílích nudy Nikita a jeho mladší sestra sáhnou po diapozitivech a v kukátku se jim před očima střídají nažloutlé snímky lidí stojících s nákupem nebo psíkem před rozbořenými domy. Záběry působí jako postapokalyptické vzpomínky na život na povrchu. Nad dekami rozloženými na zemi a přípravou jídla na turniketech občas zazní hlášení, zvuk civilizace a řádu. Na nástupišti bude ordinovat doktorka.