Co se nemění, je mrtvé, proto stres potřebujeme

Co vás v poslední době nejvíc vystresovalo?

Nějaké extrémní množství stresu aktuálně nemám, spíš takové ty běžné pracovní a vztahové věci, nic zvláštního.

A když ho máte, co s tím děláte?

Na svém zvládání stresu se snažím pracovat průběžně, přijde mi to jako dobrá investice do budoucna. Samozřejmě mi pomáhá, že téma studuji, profesně se jím zabývám. Snažím se do života zařazovat různé odpočinkové, klidové aktivity a také sport. Umožňuje mi vybít se a udržovat mě v nějaké síle a kondici. Hodně se věnuji i práci s emocemi. Vedle meditací si píšu deník, kde se jimi zabývám. 

Co do něj zaznamenáváte?

Zapisuji si vděčnosti. Z různých výzkumů vyplývá, že když si člověk na tuhle aktivitu najde denně třeba deset minut, sedne si, soustředí se na to, za co je v životě vděčný, pomáhá mu to proti stresu, úzkosti, z dlouhodobého hlediska to přináší úlevu. Je to jednoduché, stačí začít tím, že vnímáte, že máte střechu nad hlavou, postel, teplo, to je přece super. K tomu jídlo, jeho stálý přísun. A pak si začnete přidávat věci navíc. Když budu mluvit o sobě, mám dobré přátele, partnera, práci, dělám věci, které mě baví. Za tohle vše jsem vděčná. Když přijdou úzkosti, strach z nejisté budoucnosti, je najednou na druhé misce vah spousta toho, za co lze být vděčný, co přináší radost. Díky tomu vidím, že můžu být víc spokojená, méně vystresovaná, než jsem. 

Co jste si zapsala včera?

Rozhovor spolu děláme v Jihlavě, kam jsem byla pozvaná jako porotkyně na festival dokumentárních filmů. Než jste ráno přijel, přemýšlela jsem, že si zapíšu, že jsem ráda, že tu jsem. Jednak proto, že uvidím hodně zajímavých filmů, ale hlavně, že je budu moci posuzovat, můj hlas a názory budou slyšet.

Bude vám lépe

Pro svoji doktorandskou práci zkoumáte akutní a chronický stres v uzavřených komunitách. Jak jste se ke stresu vlastně dostala?

Původně jsem studovala umělecké gymnázium, můj plán byl věnovat se hudbě. Když jsem ale přemýšlela, kam nakonec jít dál, rozhodla jsem se zkusit něco úplně jiného. Dala jsem si přihlášku na přírodovědeckou fakultu, konkrétně mě zajímaly obory antropologie a experimentální biologie. Vyšlo to, a já se začala věnovat zkoumání biologického a sociokulturního pohledu na člověka. Později jsem zůstala už jen u antropologie. Začala jsem navštěvovat přednášky docenta Miroslava Králíka, učil individuální vývoj člověka, jak jsou lidé různí, sexualitu z biologického hlediska. Uměl to výborně podat. Chytlo mě, že to, kým jste, jak se vyrovnáváte s různými podmínkami kolem sebe, hodně ovlivňuje fakt, jak se měla vaše matka, když vás očekávala. 

Co máte na mysli?

Dám příklad, těhotenství je úplně v pohodě, ale dítě se narodí do situace, kdy kolem něj vládne hlad, válka, nebezpečí. Lépe připravený je na to jedinec, který byl skrze svou matku vystaven během těhotenství nějakému stresu. Má citlivější nervovou soustavu, umí pracovat s tím, že svět je nebezpečné místo. Nebo naopak, když byl někdo vystaven v těle matky stresu, a narodí se do hezkého prostředí, může vykazovat různé poruchy, může pro něj být těžší ovládat se, přitom za to nemůže. To mě přivedlo k zájmu o prenatální stres a pak dál až k jeho zkoumání v uzavřených komunitách.

Jak vlastně definujete stres?

Fyziolog Hans Selye říkal, že stres je obecně reakce organismu na jakýkoli nárok na něj kladený, na který se musí adaptovat. Může to být také nepředvídatelná situace, na kterou člověk nemá dostatečnou zdrojovou kapacitu, aby se s ní vyrovnal. Psychologové mají zase jiné definice. Mně se líbí pohled antropologů, říkají, že stres je proces vyvolaný nějakým neočekávaným stresorem. Na vyrovnání se s ním může mít vliv osobnost, sociokulturní kontext. Potom ta následná stresová reakce může být projevena na emoční, fyziologické nebo behaviorální úrovni. To vše má důsledky pro zdraví nebo výkon člověka.