Něco se dá jen prožít

Je po páteční půlnoci, Jihlava už spí, před kinem Dukla se ale rozjíždí večírek. Producent Vojtěch Komrzý přináší davu, který se vyhrnul z projekce, basy piv s nálepkami na zátkách s nápisem Moje nebe. Rozdávají se ke snímku, který si na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava právě odbyl premiéru. Malíř Tadeáš Pochman, jeden z hrdinů novinky Moje nebe je horší než tvoje peklo, svádí před kinem nerovný souboj s pivem a becherovkou, o kus dál se druhá postava filmu, režisérka Helena Papírníková, vášnivě překřikuje s autorkou snímku Kateřinou Dudovou. Chybí jen poslední z tria, jehož život se Dudová rozhodla zdokumentovat. Rappera Tylera Durdena dva dny před premiérou odvezla přímo z režisérčina bytu eskorta do léčebny v Bohnicích.

Šestatřicetiletá autorka a studentka FAMU se v celovečerním debutu pustila do náročného úkolu. Vrací se v něm ke svému vztahu s divadelním režisérem Janem Kačenou, který před čtyřmi lety upadl do kómatu poté, co se v Mariánských Lázních nadýchal halucinogenního plynu. Ve vegetativním stavu leží v nemocnici dodnes. „Je to film pro něj. Když se to Honzovi stalo, dostala jsem deprese a ztratila kvůli tomu kamarády. Našla jsem si nové, kteří mají na sobě sami nálož, a proto porozuměli tomu smutku, ze kterého ostatně vycházejí i jejich sebedestruktivní sklony,“ vysvětluje režisérka, proč si pro hodinový portrét vybrala uvedenou uměleckou trojici pověstnou vymykáním se z toho, co považujeme za normální.

S každým z nich strávila minimálně týden, neměla štáb, jen ruční kameru a mikrofon. Bez ohledů jejich i na vlastní intimitu natočila snímek, k němuž se u nás těžko hledá srovnání. Ryze autentické svědectví může svou tvrdostí leckoho odradit, ale zároveň je nesmírně přitažlivé v zachycení svobodomyslnosti a důsledné nezařaditelnosti, s níž k tvorbě a hlavně životu přistupoval i dnes jednačtyřicetiletý Jan Kačena.