Už snad vyhráváme?

Pro jistotu si ještě jednou zopakujme úplné základy. Když pomáháme Ukrajině, nejde o žádný milodar. Děláme správnou věc, ale nejen to. Stavíme se na stranu lidí, jimž osud přihrál bydliště jen o kus dál na východ než nám, do prvního nárazníkového pásma ruské agrese, která – pokud ji Ukrajinci nezastaví – může pokračovat dál.

Kdo komu pomáhá a kdo by měl komu vyjadřovat vděk, je tím pádem dost relativní věc. Nejde mluvit o jednostranné podpoře, ale spíš o vzájemném spojenectví. Chráníte sebe, a tím i nás, proto děláme vše, co je v našich silách, abyste obstáli. Jinak jsme další na řadě.

Chápeme-li válku v tomto kontextu (a Fialova vláda se dosud tak tvářila), nelze se smířit s prázdninovým seškrtáním dávek pro ukrajinské rodiny hledající v Česku útočiště. Systém pomoci prošel úderem července největší proměnou od začátku války, a to se nemělo stát. Už jen proto, že vláda tímto šetřením nedává lidem dobrý příklad a jen posiluje mylný dojem, že už jsme udělali dost a že na únavu z pomáhání snad máme nárok.