Proč u evropských břehů utonuly stovky Pákistánců

Odmítli převaděči a uprchlíci nabízenou pomoc a přeplněný člun se pak převrhl, jak říká řecká pobřežní stráž? Nebo to bylo tak, že pobřežní stráž s pomocí plavidlu v nouzi vyčkávala až na poslední okamžik a k převrhnutí člunu došlo během hektické záchranné operace, jak říkají někteří přeživší? Přesné důvody jedné z největších katastrof ve Středozemním moři zůstávají i po více než týdnu nejasné. Vyšetření komplikuje skutečnost, že neexistují záznamy dokumentující poslední dějství odysey libyjského plavidla vezoucího zhruba 700 migrantů, kterému se 80 kilometrů od řeckého města Pylos porouchal motor. Kamery na palubě hlídkující lodi byly podle mluvčího pobřežní stráže vypnuté.

Vedle pochybností o průběhu neštěstí se mezinárodní pozornost stočila k zemi původu velké části z odhadovaných 500 utonulých: Pákistánu. Premiér Šáhbáz Šaríf na pondělí vyhlásil den národního smutku a zároveň došlo k zátahu proti lidem, kteří nelegální cestu do Evropy pákistánským občanům zprostředkovávají. Bylo zatčeno 14 podezřelých. Ještě vloni nepatřili Pákistánci ani do první desítky národností, které nelegálně po moři připlouvají k italským břehům. Letos patří k těm úplně nejčastějším: připlulo jich kolem pěti tisíc, devět procent všech připluvších žadatelů o azyl.

Ukazuje to neustálou proměnlivost migračních tras, které pružně reagují na opatření evropských států. V minulosti Pákistánci cestovali hlavně po zemi do Turecka, odkud se pokusili proniknout do Řecka a přes Balkán pak na západ Evropy. Přísnější kontroly, především na řeckých hranicích, je ale od této trasy odradily. Na rozdíl od sousedních Afghánců nemají Pákistánci velkou šanci získat v Evropě legální azyl, a tak teď upřednostňují cestu do Itálie, kde se snáze ztratí úředníkům a mohou pokračovat dál do EU. Švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung popisuje vznik nových cest. Jedna vede letadlem do egyptské Káhiry a poté do Libye, odkud čluny vyplouvají směrem k Itálii. Na další pákistánští migranti nejprve letí do západoafrické Nigérie a poté po zemi přes Saharu míří do Libye. Další trasa míří do syrského Damašku, odkud syrská státní společnost Cham Wings létá do východolibyjského Benghází. Na cestu, která stojí tisíce dolarů, si předtím často vydělávají na stavbách v ropných monarchiích Perského zálivu. 

Pákistánci prchají kvůli rostoucím životním nákladům a nedostatku pracovních příležitostí, velká část pochází z pákistánské části Kašmíru. Konkrétní příběhy dvou utonulých mužů – bratranců Imrana Wazíra a Abdula Saláma – přiblížila reportáž deníku The New York Times. Jejich rodinu držely nad vodou peníze, které jim posílal příbuzný pracující jako dělník ve Spojených arabských emirátech. Když nečekaně zemřel, tak musel v rodině větší odpovědnost převzít Wazír. Ten si po studiích vydělával na stavbách v Saúdské Arábii a z úspor si ve svém domově otevřel obchod. Vlivem ekonomické krize ale neprosperoval. Když pak vypadly peníze posílané příbuzným z Emirátů, tak ho přepadla úzkost: bál se o stárnoucího otce a že jednou nebude schopen zaplatit náklady na jeho zdravotní péči. Rozhodl se proto – navzdory otcovým protestům – odcestovat do Evropy a vydělat nutné peníze tam. Mladší bratranec Abdul, který k němu měl po celý život blízké pouto a také s ním v minulosti pracoval v Saúdské Arábii, ho následoval. Sociální situaci pozůstalé rodiny reportáž deníku dál nepřibližuje.