O málokteré kapele se dá říct, že je tak proměnlivá, a přitom tak snadno a okamžitě rozpoznatelná. Nezáleží, zda hřmí v tvrdé rockové sestavě či se přikloní k akustickým nebo elektronicky ambientním aranžím, stačí pár vteřin a je jasné, že to jsou Sigur Rós. Platí to i o novince Átta, která vychází po téměř desetileté pauze, kterou si trojice vybrala od poslední regulérní řadovky Kveikur.
Album vzniklo ve spolupráci s London Contemporary Orchestra – ansámblem, který se specializuje na propagaci soudobé vážné hudby, ovšem na Átta přejímá rukopis kapely a supluje vše, co dříve obstarávalo její rockové složení. Album pak sceluje andělský vokál zpěváka Jónsiho, který se tradičně volně vznáší nad nástroji. Sázka na orchestr, na kterou v případě Sigur Rós nikdy nedošlo v takovém rozměru, představuje další tvůrčí cestu i východisko z vnitřní krize. Uplynulá dekáda pro ně nebyla snadná. Nejprve s islandskou vládou v táhlých, několik let se vlekoucích sporech urovnávali obvinění z daňových úniků. Následně sestavu po obvinění ze znásilnění, které popíral, opustil bubeník Orri Páll Dýrason. Možná proto tu takřka chybí jak bicí nástroje, tak kytary.
Intenzita ale nikam nezmizela. Stále platí hlavní kritérium, které razí klávesista Kjartan Sveinsson: dokud sám nemá z písně husí kůži, tak je na ní třeba pracovat. Emocionalita hrála u Sigur Rós vždy prim, s přibývajícím věkem pomalu mění pompu za plastičnost. Poprvé se tu vynořují i společenské komentáře v podobě hořící duhové vlajky na obalu. Zpěvák Jónsi tak reaguje na to, jak Spojené státy – jež se staly jeho domovem – omezují práva trans a queer lidí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
