My, Slované

V současných politických bojích uvnitř české společnosti znovu vyvstávají argumenty o slovanské vzájemnosti: šikovně se hodí pro ty, kdo se vymezují vůči evropské integraci a atlantické vojenské spolupráci. Přestože genetička Soňa Peková údajně nalezla gen, díky němuž prokazuje existenci Slovanstva zhruba od roku 6000 př. n. l., historická věda jí v těchto snahách neumí přijít na pomoc. Výtečně to ukazuje nová kniha německého historika Eduarda Mühleho o slovanství ve středověku z roku 2020, jejíž překlad nyní vydalo Argo.

Mühle je skeptický ke snahám o nalezení slovanské etnogeneze a v souladu se soudobými trendy nepovažuje raně středověké kmeny za původní biologická společenství. Z hlediska historie je zajímavější a důležitější, jak a proč rozvinuly větší skupiny lidí určitou identitu – etnickou, politickou, sociální či náboženskou. Ač to slovo evokuje rodové příbuzenství, středověké kmeny nevznikly na bázi společného původu. Důležitější byla víra v tento původ, jak ji zprostředkovávala kultura a tradice. Na této víře se konstituují politická společenství a genetický původ v tom hraje marginální roli; ostatně totéž platí pro moderní národy.

Kniha jen omezeně respektuje chronologickou souslednost, převažuje tematické členění. Autor sice neopomene standardní politické dějiny, ale v míře, v jaké to skromné prameny umožňují, ho poutá právě konstrukce identity: jak tehdejší obyvatelstvo vnímalo sebe a jak bylo vnímáno zvenčí. Ukazuje, jak rychle se mezi 6. a 8. stoletím středovýchodní Evropa stala slovanskou. Z jeho zjištění vyplývají tři zásadní poznatky. Zaprvé již tehdy šlo z etnického hlediska o směsici nejrůznějších lidí. Teprve integrací rozdílných populací vznikaly nové slovanské společnosti, o nichž slyšíme v raném středověku, přičemž vykazovaly až ohromující otevřenost vůči cizincům.