Volker Kutscher: Paralely mezi dvacátými léty a dneškem nemám rád

Vaše knihy o kriminálním komisaři Gereonu Rathovi jsou zasazeny do „zlatých dvacátých“, do výmarské republiky, která vznikla jako pokus o demokratický stát po roce 1918 a skončila nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Do Výmaru se prý vracíte, abyste zkusil přijít na to, jak se mohlo v německých dějinách stát, co se stalo. Jste po devíti knihách blíž nějaké odpovědi?

Žádná jednoduchá odpověď na tuhle otázku neexistuje. Moje psaní je pokus přiblížit dobu z pohledu současníků a znovu ji procítit. Je i reakcí na názory řady lidí, kteří říkají: Kdybych tehdy žil, bojoval bych proti tomu, byl bych v odboji. To je pohled z dnešní perspektivy. Když je člověk uprostřed dění, jedná jinak. Chtěl jsem popsat, jak různé charaktery a různé typy odvahy reagují na zlom epochy. Myslím si totiž, že by se plno těch, kdo dnes mají plnou pusu odvahy, na věcech podílelo nebo minimálně plynulo s hlavním proudem. Je to otázka důležitá i z dnešního pohledu. I dnes je potřeba odvaha nebo kuráž nemlčet. Nebýt zticha, když se děje něco nesprávného.

V Německu dnes chybí odvaha k věcem nemlčet?

Chybí a nejen v Německu. Druhou stranou mince je lhostejnost. Postoj, že si žiji vlastní život a nezajímá mě politika, že jsem apolitický člověk. Nezájem o politiku je podle mě zásadní problém. Ani mého hrdinu Gereona Ratha nezajímá politika. Chce se dobou jen nějak protřít, ale ona ho nenechá. Musí se zapojit, projevit názor. Odvaha je i jen reagovat nějak v nepříjemných situacích. Z toho důvodu je klíčová občanská společnost, jak vidíme třeba v Izraeli, kde se protestuje proti krokům vlády ohrožujícím demokracii, nebo v Íránu, kde demonstrují ženy za svá práva, což vyžaduje obrovskou odvahu. Možná máme na Západě už málo odvahy, protože jsme si zvykli, že žijeme v demokracii a ve svobodě a bereme to jako samozřejmost.

Po uvedení veleúspěšného seriálu Babylon Berlín se vyrojila řada komentářů a úvah, že existují paralely mezi Německem dvacátých let a Německem či Evropou současnosti. Že by se historie mohla opakovat. Vy tyto obavy nesdílíte.

Často se odkazuje na paralely mezi dvacátými léty a dneškem, ale já je nemám rád, protože vedou k určitému fatalismu – když to selhalo tehdy, selže to dnes taky. Ale to není nutně pravda. Není jasné, jak to dopadne. Třeba ekonomicky je na tom Německo diametrálně odlišně, než bylo ve dvacátých letech. Ekonomická krize přitom byla rozbuškou. Není ani dobré dávat ruce do klína a vzdávat se. Z dějin se lze poučit. Víme, že fašismus k cíli nevede, jen k milionům mrtvých. I dnes ale vidíme lidi, kteří jednají jako fašisté – například Vladimir Putin. A plno lidí má tyhle silné osobnosti rádo a má chuť je následovat. V americkém superhrdinském seriálu Banda, který je hořkou kritikou kapitalismu, je takový hezký citát od postavy jménem Stormfront, což je fašistka ze třetí říše, která má spoustu fanoušků, kteří připomínají fanoušky Donalda Trumpa. Říká: „Lidé milují, co říkám, jen nemají rádi termín fašista.“ Sledujeme tedy podvod s nálepkami. Lidé si myslí, že nejsou fašisty, že stačí jen vyměnit symboly. Způsob myšlení ale zůstává – vidíme to u Berlusconiho nebo Erdoğana.

Pokud se nebojíte, že se budou opakovat dvacátá léta, je něco, čeho se v současné společnosti bojíte?

Spousty věcí. Hlavně technického pokroku, chytrých telefonů, které mění, jak mladé generace komunikují. Toho, jak internet ovlivňuje klasická média, která jsou klíčová pro fungování demokratické společnosti. Domnívám se, že se naše společnost nachází v přelomové době, kdy se přelévají virtuální a skutečné světy. Je otázka, kam to všechno může vést.

O postavách svých knih mluvíte jako o pokusných králících. Jaké pokusy na nich přesně pácháte?

Je to jeden velký pokus. Všechny postavy jsem vysadil do Německa v roce 1929 a musejí doskákat dějinami do roku 1938. Jako pokusní králíci jsou nasazení do příběhu, historie je daná, nejde změnit, i kdybych třeba chtěl. Ale nemůžu s dějinami naložit jako Quentin Tarantino v Hanebných panchartech (Quentin Tarantino nechal Adolfa Hitlera a další přední nacisty postřílet židovským komandem – pozn. red.). Striktně se držím faktů. Píšu nicméně empaticky z pozice dané postavy. Snažím se dívat jejíma očima. Její reakce se odvíjejí podle způsobu myšlení, charakteru. Neměl jsem na začátku ani stanovené všechny hlavní postavy. Řada z nich se stala důležitými až během psaní. Třeba v posledním románu Transatlantik se dostala do popředí synovská postava Fritze. U Gereona Ratha jsem potřeboval někoho, kdo bude i trochu naivní, kdo se nechá svést.