Překvapení se nekonalo, tureckým prezidentem bude dalších pět let – podle ústavy posledních – Recep Tayyip Erdoğan. Poprvé sice nevyhrál v prvním kole voleb, ale v tom druhém se ziskem 52,1 procenta hlasů porazil Kemala Kilicdaroglua (47,9 procenta). Opozice vyhrála v kosmopolitnějších oblastech u břehů Středozemního moře, v největších městech Ankaře a Istanbulu a v kurdských oblastech na východě země. Erdoğan dominoval v anatolském vnitrozemí, u břehů Černého moře a suverénně také skoro ve všech provinciích, které byly v únoru zničeny zemětřesením.
Ve vítězném projevu Erdoğan řekl, že „nikdo neprohrál, všech 85 milionů občanů vyhrálo“. Hned ale naznačil, že bude pokračovat ve strategii, kterou dokonale umí: využívat kulturních válek v rozdělené turecké společnosti, a mobilizovat tak svůj nábožensky konzervativní a nacionalistický tábor. Celou opozici označil za zastánce LGBT+ práv, a tedy ohrožení turecké rodiny, které on nedopustí. V kampani o LGBT+ hovořil jako o „jedu“ nebo „deviaci“.
Erdoğan vyhrál navzdory vážné ekonomické krizi, která se projevuje aktuálně více než čtyřicetiprocentní inflací. Velká část voličů považovala ekonomické problémy za méně podstatné než témata související s bezpečností a identitou – tedy hrozbu (kurdského) terorismu a konzervativní rodinné hodnoty. Ekonomickou krizi navíc Erdoğan dokázal, jak poukázal politolog Selim Koru, podat za součást přechodu k větší turecké nezávislosti a vzestupu do role jedné ze světových mocností 21. století. „V posledku je Erdoğanovým cílem, aby bylo Turecko opět v pozici, kdy dokáže ve všech sférách být rovnocenným konkurentem Západu,“ píše Koru, analytik z tureckého think tanku TEPAV, o vysněném návratu do velmocenské minulosti.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu