Za hranou viděného

Loni v srpnu byla ještě v plné síle. Nakladatelství Arbor Vitae jí zrovna vydalo velkou monografii od kunsthistorika Karla Srpa, a tak jsme si nad knihou sedli na terase kavárny Adria, kam Jitka Svobodová ráda chodila. „Člověk nemá dělat umění, má dělat to, co ho oslovuje. Jde hlavně o to, aby ty jeho věci držely v čase,“ uvažovala tehdy nahlas první dáma české kresby s tím, že víc si řekneme letos na jaře, až se otevře její retrospektiva v Galerii hlavního města Prahy.

Když se letos v polovině dubna projekt Za hranou viděného připravený kurátorkou Helenou Musilovou v Městské knihovně v Praze otevíral, Jitka Svobodová už na tom nebyla dobře. Na delší povídání neměla v jednaosmdesáti letech po zdravotních komplikacích sílu a minulé pondělí ve čtyři ráno mi Karel Srp napsal smutnou zprávu: „Dnes umřela Jitka Svobodová, prosím, když tak si vzpomeňte.“ Velmi rád.

Druhý život použitých věcí