Tak hodně štěstí

Našpicuji uši a poslouchám, v jakém pokoji se právě nachází ranní vizita. Odhaduji, že jsou teprve na začátku chodby, a tak se pomalu, přes bok, zvednu z postele. Zalovím v kosmetické taštičce, kterou mi narychlo donesl můj nastávající. Šampon chybí, a tak vlasy musejí vzít za vděk alespoň sprchovým gelem. Úvod do dnešního profesionálního stylingu par excellence. Ale což, můžu být ráda, že se vůbec dostanu do sprchy.

Za celou noc jsem spala dobré tři hodiny, ale proud vody mě trochu probral. Zalehnu znovu do postele a vyčkávám, jaký ortel vizita oznámí. Pacientka, kterou přivezli ve tři ráno, na vedlejší posteli ještě spí, a tak namísto rychlého telefonátu snoubenci ťukám informace k aktuální situaci na klávesnici. Nervozita by se dala krájet stejně jako mlha nad rybníčkem skřítka Rákosníčka.

„Vy jste ta, co se dneska vdává, že?“ Do pokoje vstoupí stejná doktorka, která byla včera na příjmu. „Jak se cítíte?“ Odpovím, že lépe. Únavu se pro jistotu snažím maskovat širokým úsměvem. „Pustíte mě, že jo?“ Od včerejšího večera, kdy jsem skončila na oddělení rizikového těhotenství, doufám, že minimálně obřad nějak zvládneme. Musíme, je dnes přece pátek třináctého. Můj šťastný den! Lékařka zkontroluje stav a po chvíli napětí slavnostně oznámí, že jsem volná. „Ale šetřete se!“ Spadne mi kámen ze srdce, byť do obřadu zbývá jen něco přes hodinu. „Tak hodně štěstí,“ dodá. „A nebojte, jedno pivko si dát můžete, to zase jo,“ mrkne na mě a zmizí.