Vláda přišla s novou definicí domácího násilí

Častý argument namířený proti Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulské úmluvě) říká, že Česko dokument nepotřebuje, protože má vlastní, dostatečně kvalitní legislativu. Jenže praxe ukazuje, že to tak úplně neplatí. Ze zkušeností expertů a organizací, které s oběťmi domácího násilí pracují, vyplývá, že značné komplikace působí nejednotná definice, co domácí násilí podle zdejšího práva vlastně je. Různé autority (policie, školy či OSPOD) si pod tímto pojmem představují různé věci, což může v důsledku ztěžovat rychlou a komplexní pomoc obětem. 

Jednou z hlavních novinek, které přináší vládní návrh zákona o domácím násilí představený minulé úterý, je právě nová definice. Podle nové úpravy má jít o chování, jehož primárním cílem je kontrola druhé osoby. To se může dít skrze násilí fyzické, psychické či sexuální, omezováním osobní svobody či základních potřeb (typicky kontrola jídla či spánku) nebo ekonomickými nástroji. Zejména kontrole ekonomické se v poslední době věnuje zvýšená pozornost. Patří tam třeba situace, kdy někdo zakazuje či jinak brání svému partnerovi či partnerce pracovat, zajistit si jiný příjem či jinak zneužívá ekonomické závislosti druhé osoby. Definice pak rozšiřuje možné pachatele domácího násilí také na lidi, kteří už s obětí ve společné domácnosti nežijí, tedy zejména na bývalé partnery. Jak víme z praxe, pronásledování či šikana často trvá i poté, co oběť ze vztahu odejde. 

Nově navržené paragrafy přinášejí i další praktické změny. Například prodlužují délku vykázání ze společné domácnosti z deseti na čtrnáct dní a ukládají policii zabavit vykázanému člověku střelnou zbraň, střelivo a související doklady. To je důležité proto, že vykázaní pachatelé se často vracejí domů právě se zbraní v ruce, což logicky snižuje ochotu obětí situaci řešit a hlásit. Nově také legislativa ukládá soudům povinnost přihlédnout k faktu, že ve vztahu existovalo domácí násilí, při vypořádání společného jmění manželů nebo při rozhodování o svěření dítěte do péče.