Nakonec se podle všeho i milují

Velká bída tvůrce začíná ve chvíli, kdy je uznán jeho talent,“ napsal kdysi Albert Camus, snad v reakci na udělení Nobelovy ceny za literaturu. Michel Houellebecq  nejspíš nobelovku nikdy nedostane, na to je jeho dílo příliš málo idealistické, nabízí spíš různé fixní ideje: feminismus a islám jsou zlo, hippies zničili rodinu, sexuální uspokojení je nedosažitelné. S Camusem však mají společné to, že jsou oba vlastně moralisté – zajímá je člověk, společnost a mravy. A společné mají i to, že rovněž talent Michela Houellebecqa už byl dostatečně uznán, a tím začala jeho bída.

Stal se módním autorem a zbožím na export; mít názor na nového Houellebecqa je dnes součástí intelektuálních mimikry. V Česku se to dalo sledovat zejména v případě předchozích dvou románů Podvolení a Serotonin. V celku autorova díla jednoznačně slabší kusy vyvolávaly diskuse, jako by šlo o přelomové romány, nikoli druhé výluhy z toho, co Houellebecq napsal už dřív a líp. Kam se řadí dosud nejobjemnější autorův román Zničit, který v překladu Alana Beguivina vydal na sklonku roku Odeon? Navázal Houellebecq na vynikající Elementární částice či Mapu a území, nebo pokračuje v bídě posledních let?

Fázové posuny

„Některá pondělí na samém konci listopadu nebo na začátku prosince má člověk pocit, hlavně když je nezadaný, jako by procházel chodbou smrti. Letní prázdniny jsou dávno zapomenuty, nový rok ještě daleko; blízkost nicoty je neobvyklá.“ Hned v prvním…