Proč nebyly Čechy německou provincií

V roce 1876 historik umění Alfred Woltmann na pražské přednášce prohlásil, že „v uměleckohistorickém ohledu jsou Čechy německou provincií“. Aktuálního rektora UMPRUM tento výrok dodnes dráždí. Nejen proto, že etnický determinismus vyvrcholil nacionálním socialismem a holokaustem. Jindřich Vybíral celoživotně dokládá, že jde hlavně o hloupost. Budování naší kolektivní identity se totiž nedá brát jako politický svár mezi národy, které na našem území žily. To, čemu dnes říkáme „česká kultura“, vzniklo jako pragmatická spolupráce neznající hranic, na níž se lidé podíleli bez ohledu na rodnou řeč. Své myšlence Vybíral věnoval mimo jiné jednadvacet textů, které mu v posledních dvaceti letech vyšly v různých odborných periodikách a sbornících. Nyní je soustředil do jedné, Štěpánem Malovcem elegantně graficky zpracované knihy.

Jak to u Vybírala bývá, texty se týkají hlavně architektury – ale nejen jí. Pěstování transnacionálních dějin, o něž usiluje, je totiž přínosné uplatňovat napříč obory. V knize najdeme příběh Františka Schmoranze, který na konci 19. století navrhoval „egyptské“ domy pro světovou výstavu ve Vídni. Josefa Zítka, jenž se pro foyer Národního divadla inspiroval renesanční římskou Villou Farnesina. Friedricha Ohmanna, jemuž v roce 1896 v Liberci sebrali zakázku na stavbu muzea a přenechali ji Hansi Grisebachovi, protože na rozdíl od lvovského rodáka nepůsobil v Praze, ale pro Liberec tehdy prestižnějším Berlíně. Stejně tak Josefa Marii Olbricha, který to z provinční Opavy dotáhl až ke stavbě vídeňského Pavilonu Secese. Nebo několika německých architektů, kteří v Praze v letech 1900–1914 postavili řadu výjimečných budov – nicméně kvůli jejich rodné řeči o nich dnes vědí jen odborníci jako Vybíral.

„Ať chceme či nechceme, dějiny umění nesestávají jen z fakt a doložených tvrzení. Mají-li vytvářet příběh nadaný smyslem, pojítkem mezi prokázanými skutečnostmi musejí nutně být i domněnky a více či méně odvážné hypotézy,“ píše v jedné kapitole a občas se skutečně pouští do smělých tvrzení. V čele s tím, že vlastně nic takového jako proslulá česká kubistická architektura neexistovalo. Že těm několika stavbám autoři říkali „nové umění“ – za kubismus se začaly označovat až zpětně a s malířstvím mají jen „povrchní formální shody“. Zkrátka že jsme v touze konkurovat dobovému kulturnímu centru v Paříži udělali z komára velblouda. Povedenou publikaci pak uzavírá interpretace neoklasicismu stalinské éry, jehož bojovné fasády Vybíral přirovnává k šikům pochodujícím na přehlídkách. A mimoděk dokládá, že jeho badatelský záběr zdaleka nekončí první světovou válkou.