Komunisté a šejkové. Čína posiluje svůj vliv na Blízkém východě. 

Na blízkovýchodní diplomatické šachovnici přes šedesát let dominovaly Spojené státy, teď v březnu se náhle dostaly zcela na okraj důležitého politického posunu. I v Bílém domě a na americkém ministerstvu zahraničí leckomu vyrazilo dech, když velcí rivalové Írán a Saúdská Arábie předminulý pátek nečekaně obnovili oficiální vztahy – a to díky zprostředkování Číny.

Ve Washingtonu to vyvolalo různorodé reakce. Zahraničněpolitičtí „jestřábové“ konstatovali porážku Ameriky ve velmocenské přetahované a projev její slábnoucí moci v regionu. Méně na mocenský střet se soustředící „holubice“ namítaly, že větší stabilita v regionu je dobrou zprávou pro všechny, a to i pro USA. Ve vládních kuloárech podle The New York Times přetrvává jistá skepse, zda Írán splní své závazky, například snížení podpory proíránských milicí v regionu, a zda tedy zlepšení vztahů bude mít hlubší podobu než zatím dojednané vzájemné znovuotevření ambasád v Rijádu a Teheránu. 

Faktem je, že čínský diplomatický triumf nepřišel z ničeho. Rostoucí vliv „říše středu“ se už v minulých letech projevil například tím, že s výjimkou Turecka žádná blízkovýchodní země nekritizovala brutální útlak muslimské menšiny Ujgurů v Číně. Peking v posledních letech výrazně posílil politické i ekonomické vazby v regionu. S Íránem předloni podepsal strategické partnerství na pětadvacet let, v jehož rámci slíbil investice v hodnotě 400 miliard dolarů. Současně rostou obchod i investice v Saúdské Arábii, která je hlavním zdrojem ropy pohánějící čínský růst. V Ománu Čína staví průmyslový park, v Izraeli dva přístavy, v Abú Dhabí kontejnerový terminál, s Katarem státní firma Sinopec uzavřela obří smlouvu na dovoz zkapalněného plynu na příštích sedmadvacet let. Do mnoha autokracií v regionu vyváží Čína své technologie, včetně těch bezpečnostních.