Pravá tvář Adolfa Putina

Po pravdě řečeno jsme vojáci. Buď jsme válčili, nebo se válčit chystali. Nikdy jsme nežili jinak. Proto to vojenské smýšlení. I v míru se žilo jako na vojně. Buben hřměl, prapory vlály, srdci se chtělo vyskočit z hrudi ven. Lidé nedbali svého otroctví, dokonce je milovali,“ popisuje Světlana Alexijevič ve své výjimečné knize Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka, jaké to bylo vyrůstat v Sovětském svazu. Když se moci ujal Vladimir Putin, rozezněl opět bubny naplno, spoléhal, že věrná láska otroků nikdy nevychladla. Krmí je smyšleným příběhem o ohrožení matky Rusi, a přitom chce jen rozšířit své impérium.

Když ruský diktátor Putin v televizi oznámil, že na území Ukrajiny oficiálně buduje dva vazalské státy, mluvil jako gauner z ulice. Připomínalo to projevy Adolfa Hitlera o Československu, ve kterých vykřičel svou hlubokou nenávist k demokratickému sousedovi. I Putin s patrnou nenávistí a pohrdáním naznačil, že je připraven sousední zemi zlikvidovat. Bylo více než jasné, že si svůj okamžik a pozornost světa užívá. Zlo dostalo svou tvář. Nedlouho poté se Putin proměnil ve válečného zločince, když napadl sousední Ukrajinu a začal zabíjet tamní občany.

Je pozoruhodné, že minimálně od poloviny 20. století musí každá nová generace zažít, co je Kreml skutečně zač. Že se děsí lidí, kteří nechtějí žít v otroctví, státní hranice jsou mu dobré jen jako navigace pro jeho tanky a lidský život nemá větší cenu než tříska při kácení lesa. Moskva se ani nenamáhá s novým scénářem, stejně jako v minulosti si opět vymyslela, že někdo ubližuje Rusku a musí se bránit. Tuto taktiku odkoukala od Hitlera.

Nabídněme příklad. V roce 1938 Adolf Hitler lživě prohlásil: „Utlačování tří a půl milionu Němců v Československu musí přestat!“ Byla to záminka k obsazení Sudet a poté i celé naší země. V roce 2022 Vladimir Putin nepravdivě řekl, že je „naprosto nezbytné zastavit tu hrůzu, genocidu vůči milionu lidí, kteří tam žijí, kteří spoléhají výhradně na Rusko“. Byla to záminka k útoku na Ukrajinu. Měsíc před invazí do Československa v roce 1968 vyšla v Dikobrazu karikatura zachycující mapu republiky plnou holubic míru, za hranicemi vidíme nohy a boty generálů a u nich je bublina s textem: „Hele, jak pořád provokují.“ Zkrátka dokud bude na světě nějaký demokratický stát, bude se Moskva cítit provokována. Uvidíme, jak dalece je Putin připraven historii opakovat. Když Hitler zjistil, že může získat cizí území, chtěl další a další.

Je znovu třeba poděkovat Václavu Havlovi a dalším porevolučním politikům, že využili krátce otevřené okno v dějinách a dovedli nás do NATO a Evropské unie. Havel v roce 1993 při debatě o našem případném členství v NATO zmínil, že zkušenost s Mnichovem 1938 „nám říká, jak důležité je, abychom jako země ležící na tak exponovaném místě byli pevně včleněni v zájmu svém i obecném do systému fungující kolektivní obrany“. Ve stejném projevu vizionářsky Západu připomněl, že „jde-li v moderních dějinách o Prahu, Varšavu či Budapešť, nikdy nejde jen o ně, ale vždy jde také o osud svobody na této planetě“. To samé platí i o Kyjevě, kde Putin vraždí nevinné lidi.

V tomto vydání Respektu se Ukrajině věnujeme na velkém prostoru. Tady si proto na závěr textu dovolím osobnější postřeh. Jsou události, které občané nemohou bezprostředně ovlivnit. Každý má ale možnost vyjádřit sounáležitost, empatii či prostě jen zájem. Češi to pochopili a s ne velkou nadsázkou řečeno se zahalili do modro-žlutých barev. Nejednou se slzami v očích. Probudili jsme se sice do nového světa, ale v ten moment jsme aspoň byli jednotnější než kdykoli předtím.

Tady není místo pro Putina. Naše srdce jsou se statečnou Ukrajinou.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor

Text načtený Ivanem Trojanem, ukrajinské titulky jsou k dispozici: