„Jaký je trest za bigamii? Dvě tchyně.“ Nebo ještě drsněji: „Pivo, tchyně, uzený, nejlepší je studený.“ Tyto a spousta dalších vtipů o „mamince“ manžela či manželky, které kolují mezi lidmi, naznačují, kdo patří v rámci příbuzenstva k těm nejméně oblíbeným. Nebo ne? Ať tak, či onak, v tomto dílu jazykového koutku si posvítíme na samotné slovo „tchyně“. Odkud se vzalo a jaká je jeho správná pravopisná podoba.
Výraz „tchyně“ je poněkud matoucí, jeho záludnost spočívá v tom, že ačkoli jej většina lidí vysloví s dlouhou samohláskou uprostřed ‒ „tchýně“ ‒, kodifikace připouští pouze jednu podobu, a to s krátkým ypsilonem, tedy „tchyně“, takto je to zapsáno ve všech příručkách a slovnících češtiny.
Abychom pochopili, proč je tomu tak, je třeba se podívat, jak toto slovo vzniklo. „Tchyně“ (staročesky „svegruše“) je odvozena od slova „tchán“: ke kořenu „tch-“ je přidána přechylovací přípona „-yně“, kterou píšeme s krátkým „y“, stejně jako u řady dalších slov, například „ministryně“, „kolegyně“, „umělkyně“, „bohyně“ či „žákyně“. V těchto výrazech by nás asi ani nenapadlo vyslovit ypsilon dlouze. A není k tomu žádný důvod ani u „tchyně“, protože toto slovo vzniklo stejným způsobem. Přesto, zřejmě pod vlivem „tchána“, který se píše i vyslovuje dlouze, v mluveném projevu jednoznačně převažuje podoba „tchýně“. Není tedy vyloučeno, že se tato varianta časem prosadí i v psaném jazyce jako spisovná.
Než se tak stane, zůstává jedinou spisovnou podobou „tchyně“. A tak zatímco někdo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
