Vzpomínka na Dorcyho

Rozhovor s Brianem Mayem, kytaristou skupiny Queen, který na mě zamrkal z internetových novin, odšpuntoval gejzír vzpomínek. Přesně takto to bylo, zažil jsem to přesně tak, jak to May pojmenoval. Ale o tom až na závěr.

V devadesátkách jsem studoval rok v Bruselu, v domě nás bylo šest studentů teologie a jeden kluk ze Rwandy, který studoval farmacii, měli jsme rozděleny služby na vaření, úklid, nákupy a nezbytnosti společného života. Šéfem byl naturalizovaný Francouz, jehož rodiče byli Indové, pak dva Rumuni, Australan, bílý Francouz, já, „un barbar de l’Est“, říkal jsem klukům, barbar z Východu. Naoko jsem se divil jezdícím schodům, fotoaparátu, čaji v pytlících a nechal si trpělivě vysvětlovat, jak to funguje, a pak jsme se smáli všichni. Měl jsem rád všechny, nejvíc jsem se ale kamarádil s Dorcym. Měl to těžké. Jeho otec byl poradcem rwandského prezidenta a Dorcy a tři sourozenci stihli přeplavat řeku a viděli, jak oba rodiče plus šest dalších sourozenců byli rozsekáni mačetami. Pak Dorcyho a ty tři zachránily „casques bleus“, modré přilby, a další lidé je dopravili do Belgie. Všiml jsem si, že když jsme se v kapli večer modlili Otčenáš, Dorcy vždycky vynechával slova „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Netroufal jsem si mu k tomu nic říct. Občas jsme šli s Dorcym na pivo, to jsem jinak nešel s žádným z jiných studentů. Dorcy mi četl i básně v jazyce kinyarwanda, které složil jeho otec, a dlouho mluvil o místních kapelách bubeníků se složitými…