Jak se pozná dobrá škola

Sedmáci zrovna vytáhli ze skříněk atlasy a jdou studovat mapu Afriky, deváťáci probírají v hodině češtiny skládání slov a šesťáci v geometrii procvičují u tabule s paní učitelkou úhly. Na první pohled to na základní škole v Louňovicích pod Blaníkem, malé obci na Benešovsku, vypadá jako na běžné základce.

Hned druhý pohled ale ukazuje, že tady je něco trochu jinak: na dveřích učeben visí třídní pravidla, která si vytvořily samy děti („myslím sám za sebe“, „nález předej učiteli/majiteli“), a na jedněch z nich pak žáky vyrobený plakát připomínající důrazně všem, včetně učitelů, že „toto je třída, ne dálnice“, přičemž nápis doprovázejí názorné ilustrace. „Je to průchozí třída a hodně z nás si přes ni zkracovalo cestu,“ směje se před dveřmi ředitelka školy Eva Filipová s tím, že nyní výzvu na dveřích všichni respektují. „Někdy na to zapomenu a chci tou třídou projít, ale tohle mě vždy zarazí.“

Pohled do dalších tříd dojem dál potvrzuje. Páťáci si na hudební výchově nejprve zazpívali, pak trénovali dechové cvičení a teď sledují slavný francouzský animovaný seriál Byl jednou jeden život, kde mechanismus dýchání vysvětlují kreslené molekuly kyslíku, viry či krvinky. Třídní ruchoměr, který na čtyřech úrovních vyjadřuje aktuální doporučenou hladinu hluku, je na levelu „šum“ – nic jiného v hudebce nakonec nedává smysl.

Desítka kluků a holek navštěvující třetí třídu pak v další učebně sedí v kruhu na koberci a zrovna si lámou hlavu nad otázkou, kdy během dne ve škole spolu nejvíc spolupracují – když pak kohosi napadne, že přece ráno při projektovém vyučování, ostatní děti si na znamení souhlasu poklepávají dlaní na hrudník. V hodnotové výchově zrovna probírají téma spolupráce mezi lidmi a jednou z lekcí, kterou si z ní děti dlouhodobě odnášejí, je poznání, že není třeba se navzájem překřikovat, názor lze vyjádřit i tichým gestem.

Někteří teenageři se trochu stydí nebo se malinko předvádějí, jinak ale děti při pohledu na cizí element v hodině ani nemrknou – návštěvy si tam totiž téměř podávají dveře. I během krátké procházky jednopatrovou budovou, kterou se hodinu po středečním poledni line vůně připravovaného oběda, lze jasně vidět základní pilíře, na kterých stojí filozofie školy: respekt k názorům a individualitě dětí, důraz na maximální otevřenost školy, kde jsou rodiče dětí či další návštěvníci nejen vítáni, ale k osobní prohlídce přímo vyzýváni. Učení jde napříč mantinely tradičně vymezených předmětů a všude se klade důraz na to, aby se děti učily navzájem nebo si znalosti samy „vybádaly“.

Jak se to dělá

Louňovická základka je jednou z hvězd seriálu České televize, který se bude vysílat příští rok na jaře a přímo naváže na jinou televizní sérii ze školského prostředí. Kriticky i divácky úspěšný Ochránce, v němž fiktivní ombudsman vyšetřuje případy inspirované reálným děním na českých školách, ukazuje spíše stinné stránky tuzemského školství, od šikany po napadání učitelů.

Nová série má s Ochráncem společného hlavního autora a duši projektu, jimž je v obou případech scenárista, dramaturg a spoluzakladatel vzdělávací společnosti EDUin Tomáš Feřtek. Místo slabin českého školství se ale chce zaměřit na jeho silné stránky. Pod názvem Jak se dělá dobrá škola chce ukázat přesně tohle – jak může v Česku vypadat a fungovat kvalitní škola, přičemž jde primárně o základní a střední stupeň vzdělávání. „Je to zamýšlené jako protiváha Ochránce, v němž byly popsány různé průšvihy,“ vysvětluje programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Série není tvůrci v žádném ohledu koncipována jako žebříček nejlepších českých škol a nakonec většina vzdělávacích expertů se k podobným výběrům staví dost zdrženlivě. Také proto, že v Česku je stále větším problémem „vybíravost“ rodičů, kteří jsou kvůli lepší škole pro své dítě ochotni se stěhovat, případně stěhování kvůli nároku dítěte chodit do příslušné spádové školy předstírat (s podobnou skepsí jsou hodnoceny pověsti, které se o školách šíří mezi rodiči – převis zájemců ještě automaticky nemusí znamenat prvotřídní kvalitu). Seriál má ambici spíše nabídnout přehled nejrůznějších cest a způsobů, jakými lze dobrou školu vybudovat. „Chceme ukázat, že spektrum toho, jak může vypadat kvalitní škola, je široké a různorodé,“ říká Hřebecký. „A že velmi záleží na tom, jak si dobrou školu kdo představuje – co je pro jednoho přijatelné, druhý by nikdy neakceptoval. A naopak. A že navíc neexistují školy jednoznačně dobré a jednoznačně špatné. Každé škole něco jde víc, něco jde míň.“

Ve výběru tak různé školy reprezentují různé přístupy a různé známky kvality. Základní škola v Trmicích na předměstí Ústí nad Labem, kam chodí hodně romských dětí z vyloučených lokalit, ukazuje, jak lze promyšleně a citlivě pracovat s dětmi pocházejícími z ne právě ideálního socioekonomického zázemí a tím se pokusit narovnat jejich výrazně negativně vychýlené šance. „Byť to tam samozřejmě není ideální, tak vlídným přístupem k dětem a tím, že se neorientují rigidně na výkon, dokážou mnohé,“ říká Hřebecký. Naproti tomu ZŠ Mozartova v Olomouci je vyhlášenou základní školou klasičtějšího střihu, kam svoje děti přihlašuje místní – i jak nedávno popsal Respekt nejspíš i přespolní – střední třída a kde prvotřídní výkony dětí nejsou v druhém plánu, ale naopak v tom prvním. Přírodní gymnázium v Praze reprezentuje alternativní střední školu, zatímco Střední škola gastronomická Adolpha Kolpinga ve Žďáru nad Sázavou „učňák“, který úspěšně zvládá přípravu mladých lidí do gastro oborů, jež jsou v posledních letech v hluboké krizi.

Louňovice z úvodu textu do mozaiky přidávají příběh vesnické školy, která se propadla do těžké krize, protože místní raději posílali svoje děti do blízké Vlašimi nebo do jiných větších měst. Z pouhých devíti dětí, které seděly v roce 2008 v jediné obsazené třídě, a škola čelila tlakům obce plánující přestavět část budovy k jinému využití, se rozrostla na dnešních 118 žáků a žákyň (a necelou padesátku ve škole mateřské, která je se základní školou cíleně propojená). Návrat zpět na výsluní se udál skrze alternativnější způsob výuky, což ve venkovském prostředí, kde lze spíš očekávat konzervativní pohled na školství, nemusí být úplně jednoduché. Nakonec toho dosáhli důrazem na maximální otevřenost a trpělivé vysvětlování, o co ve škole, která se připojila ke vzdělávacímu programu známému pod názvem Začít spolu (nebo také jako step by step), vlastně jde. „To je podle mě klíč ke všemu – pořád dokola vysvětlovat, komunikovat,“ říká ředitelka školy Eva Filipová. „Já vyloženě vyzývám rodiče, aby se sem přišli kdykoli podívat.“

Otevřená a trpělivá

Přestože jsou velmi různé, mají tyto školy několik věcí společných – a právě tyto společné rysy nabízejí jisté vodítko v tom, jak může vypadat dobrá škola, přestože bude každá nakonec trochu jiná. Podobné společné rysy navíc zmiňují i jiné analýzy kvality, třeba studie České školní inspekce (ČŠI) vydaná loni v prosinci, v níž inspektoři zkoumali třináct základních škol, které bodují jak v národním šetření, tak v mezinárodních srovnávacích testech PISA a TIMSS. „Dobré školy mají jasnou vizi, kdo jsou a co chtějí, to je něco, co 90 procent škol nemá,“ říká Hřebecký.

Jinými slovy – nejde až tak o to, jakým směrem konkrétně škola chce jít, a neplatí automaticky, že alternativa je lepší a klasika horší nebo naopak, soukromá lepší než státní a městská lepší než venkovská. Klíčové ale je, aby bylo jasné, proč a kam směřuje, a jestli tuhle představu vedení školy důsledně uplatňuje. Když se ještě na chvíli vrátíme k chystanému seriálu – základní škola v Trmicích na jedné straně a škola v Mozartově ulici v Olomouci na straně druhé se od sebe v mnoha ohledech výrazně liší, ale je naprosto zjevné, o jaký typ školy jde.

Vizi by pak měl sdílet celý učitelský sbor a hlavně – měli by jí rozumět děti a zejména rodiče. To klade na školu v komunikaci směrem ven jeden základní požadavek, kterého jsme se dotkli už při pátrání po příčinách úspěchu louňovické základní školy – je nutné vysvětlovat, vysvětlovat… a vysvětlovat. A nejen jednou za rok během dne otevřených dveří a při nějakých významnějších změnách, ale prakticky neustále. „Často mají rodiče dětí jen obavu z něčeho, co neznají, s čím se sami na škole nesetkali,“ říká Jaroslav Jirásko, který řadu let působil jako ředitel Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad. „Proto je potřeba je o všem pravidelně a pečlivě informovat.“ A je třeba neustále zdůrazňovat jeden důležitý aspekt komunikace: dobrá škola není nutně ta, která rodičům na povel ustupuje.

Otevřenost a intenzivní komunikaci se všemi zainteresovanými stranami pak jako jeden z klíčových znaků dobré školy zmiňuje také již uvedená studie České školní inspekce. „Navštívené školy se vyznačují kvalitními externími vztahy,“ píše se ve studii Společné znaky vzdělávání v úspěšných základních školách. „(…) specificky pak byla zdůrazněna potřeba systematické práce se zákonnými zástupci žáků, což je velmi důležité v případě zavádění významnějších změn.“ S ujasněnou vizí se školám lépe odolává vnějším tlakům a vlivům, a to nejen ze strany rodičů, kteří mohou mít o vzdělávání různé představy a nebojí se je dát najevo (více v textu na str. 48–50), ale i od zřizovatelů.

V rámci vize školy pak nejde jen o obsah výuky shrnutý v tzv. školském vzdělávacím programu, který pomáhá zorientovat se, jestli jde spíše o školu zaměřenou na výuku cizích jazyků, nebo spíše na přírodní vědy, ale také o další otázky. Například – podílejí se děti na tvorbě pravidel? Má jejich hlas váhu, nebo je na ně nahlíženo spíše paternalisticky? Dbá škola na celkové prospívání dětí, včetně péče o jejich duševní zdraví, které se souhrnně označuje jako well-being? Záleží škole na tom, aby byla součástí obce a (trochu nadneseně řečeno) místní komunity? Návštěva v Louňovicích začíná během pošmourného dopoledne na náměstí Jana Žižky, kde právě kluci a holky nacvičují vánoční písně, které si sami vybrali a naučili se a které tady přezpívají na první adventní neděli. Postupem let se z akce stala vyhledávaná společenská událost, na níž se nad svařeným vínem a cukrovím scházejí lidé z širokého okolí. Škola tady rozhodně není izolovaná instituce. Je to vzletně řečeno zásadní součást života obce.

Síla ředitele

Celková vize školy pochopitelně velmi úzce souvisí s tím, kdo stojí v jejím čele. Buď je to silná osobnost ředitele či ředitelky, která jasnou vizi prosadí a vybuduje, nebo naopak škola s jasnou tváří přitáhne určitý typ vedení. Každopádně panuje napříč vzdělávacím systémem víceméně shoda na tom, že osoba v čele školy je určující. „Jaký ředitel, taková škola,“ shrnuje lakonicky Jaroslav Jirásko. „V českém vzdělávacím systému je ředitel opravdu alfou a omegou,“ souhlasí Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora. „Ředitelé jsou klíčoví a je potřeba jim poskytovat maximální péči i z pohledu státu.“ Když se ještě jednou vrátíme k Trmicím a Olomouci: Marie Gottfriedová z první školy a Zbyněk Kundrum ze školy druhé by se nejspíš v řadě otázek neshodli, není ale pochyb, že v obou případech lze výrazný profil jejich škol přičíst zejména jejich jasným představám. Také v Louňovicích jde proměna školy na vrub ředitelce, přičemž ta současná zdůrazňuje zásluhy své předchůdkyně. „Já jen pokračuju v tom, co započala,“ říká Eva Filipová, která stojí v čele základky posledních pět let. Zmiňovaná analýza České školní inspekce si pak všímá, že na jedenácti ze třinácti zkoumaných úspěšných základních škol působí ředitel či ředitelka více než deset let.

Klíčovou roli ředitele posiluje hlavně tuzemský, mimořádně decentralizovaný vzdělávací systém, v němž má každá škola silnou autonomii, a ředitel tedy disponuje značnými pravomocemi a vlivem. Což ale zároveň znamená, že když je člověk v čele špatný nebo slabý, může se to zásadně odrazit na celé škole. Na prvním stupni, v „mikrosvětě“ jedné třídy s jedním učitelem či učitelkou, ještě mohou podle expertů dobří učitelé „vyvážit“ nepříliš schopného ředitele. Problém ale může nastat na stupni druhém. Další komplikaci pak představuje vysoká administrativní zátěž, kterou nesou ředitelé a ředitelky na bedrech a může se stát, že pro složité zadávání veřejných zakázek na opravu fasády jim na strategii školy a další klíčové otázky nezbude čas ani energie. „Ředitel řeší úplně všechno. Je to velká zátěž, ale přesto by měl mít jako prioritu pedagogický proces,“ říká Ondřej Andrys z České školní inspekce. Možná proto není o pozice ředitele školy v Česku zrovna rvačka. Statistika České školní inspekce ukazuje, že do více než poloviny konkurzů se hlásí pouze jediný uchazeč.

Jasná, důsledně prosazovaná vize, maximální komunikace na všechny strany a silný ředitel. Když si to takto seřadíme, dostaneme nejen praktickou pomůcku při rozpoznání dobré školy, ale také jisté vysvětlení, proč naopak s řadou českých škol vládne nespokojenost.