Zatím tu doma nejsem

Když má ranní směnu, vyráží Kateryna Sydorenko z domova před šestou. Jejího osmiletého syna vede do školy jedna ze spolubydlících. Někdy si role prohodí, ale Kateryna odjíždí brzo ráno nejčastěji. Ze školy ho vyzvedává sama cestou z továrny pár kilometrů za Brnem a odpoledne a večer jsou spolu. Pětatřicetiletá občanka Ukrajiny žije na útěku před válkou se dvěma dalšími ženami a jejich třemi dětmi v bytě na brněnském sídlišti Vinohrady. Každá rodina má svůj pokoj čtyři na čtyři metry, kuchyň a koupelna, o které se dělí, jsou v dobrém stavu. „Máme se tam dobře,“ říká lámanou, ale srozumitelnou češtinou, z níž ráda často přejde do ruštiny nebo ukrajinštiny. „Není to pohodlné, přece jen sedm lidí je docela hodně na malý byt. Ale je to bezpečné. Už se všichni dobře známe a vyhovujeme si. Měla jsem štěstí,“ říká Kateryna.

Přišla do Česka v březnu. Manžela, který jako dospělý muž schopný bojovat nesmí kvůli válce opustit zemi, nechala na předměstí města Sumy na severovýchodě země. Od začátku počítá s tím, že příští měsíc se domů vrátí. A myslí si to i teď, když začíná listopad. Sama ví, že je to nepravděpodobné. Nevrátila se před létem, kdy se ruská vojska z jejich oblasti stáhla, ale trvalo riziko min a ostřelování. Vracet se teď před zimou, kdy jsou teplo a elektřina hodně nejisté, nedává smysl. „Ale nevylučuju, že se s manželem dohodneme a na Nový rok už budeme všichni doma,“ říká. Manžel má dál práci a jejich dům na Ukrajině stojí. Sumy nebyly nikdy tak urputným bojištěm…