Co je normální a co toxické

Sally Rooney (34) patří k hrstce globálních spisovatelských celebrit, u nichž vydání nového románu s napětím vyhlíží celý svět podobně jako novou řadu oblíbeného seriálu. A také tady fanoušci očekávají, že dostanou, na co jsou zvyklí – což v případě irské spisovatelky znamená zkoumání životního pocitu a (především partnerských) vztahů dnešních dvacátníků nebo třicátníků, mezi nimiž panuje třídní, mocenská či jiná nerovnost. Její tematizace čtení dodává napětí i společensko-kritický nádech, stejně jako rozpravy postav o marxismu nebo kapitalismu. Vše přitom podává hladkou čtivou formou, ve které se střídají poetické popisy krajiny či města s dialogy často obtížně komunikujících postav, ať už se je snaží vést tváří v tvář, nebo online. K tomu všemu umí Rooney skvěle psát sexuální scény.

Získala si tím řadu přízvisek, z nichž pravděpodobně nejrozšířenější je „hlas generace mileniálů“ – a vše zmíněné čtenář dostane i v jejím čtvrtém románu Intermezzo. Zároveň je tu ale něco jinak. Zatímco v prvotině Rozhovory s přáteli zkoumala poměr univerzitní studentky a staršího úspěšného herce a v Normálních lidech se zaměřila na milenecký pár pocházející z rozdílných socioekonomických vrstev, teď je trochu nečekaně ve středu pozornosti vztah dvou bratrů. Každý z nich kromě toho prožívá svůj vlastní milostný vztah, v němž opět panuje typická nerovnováha; ať už materiální či věková. 

Ústředními (a rovněž diametrálně odlišnými) postavami jsou tu ale sourozenci Koubkovi. Peter je pohledný, oblíbený třicátník a úspěšný advokát; působí dojmem správňáka a životního vítěze, ale uvnitř bojuje s depresí, závislostmi a neschopností rozhodnout se mezi dvěma ženami. Ivan naopak zvenčí vypadá jako politováníhodný loser: býval zázračným šachistou, dnes je to společensky neohrabaný ajťák, který sotva zaplatí pokoj ve sdíleném bytě, zato oproti Peterovi uvnitř zůstal nezkaženým idealistou. Bratři se v minulosti rozkmotřili a znovu dohromady je svede až náhlá smrt otce, která je přinutí začít spolu mluvit. Nad jejich úhly pohledu (sourozenci se ve vyprávění střídají po kapitolách) pak autorka nechává čtenáře oba protagonisty srovnávat, morálně posuzovat – a nečekaně na ně přehodnocovat názor. Současně klade otázku, co je vlastně normální a co toxické. Potažmo zda samo usilování o normalitu není nakonec tím nejtoxičtějším, protože při bližším pohledu je každý z nás vlastně trochu nenormální.