Chceme vycouvat ze závislosti na fosilních palivech? Pak je možná užitečné připomenout, že už jednou se ekonomika točila kolem výrazného přírodního zdroje, jehož jsme se posléze rychle a skoro úplně zbavili. Možná tušíte – byly to velryby.
Z příběhu o našem vztahu s charismatickými obry oceánů si pamatujeme hlavně konec. Světovými moři před padesáti lety křižovaly plovoucí továrny, jež lovily plejtváky, vorvaně či keporkaky, abychom z nich udělali margarín, žrádlo pro psy a speciální lubrikanty do balistických raket. Velkolov kytovců se ale střetl s rostoucím obdivem vůči monumentálním, nepochopitelným, inteligentním a čím dál vzácnějším zvířatům. Pro velkou část světa přestal být přijatelný. V roce 1982 se skoro všechny velrybářské státy domluvily na moratoriu, které ho téměř ukončilo. Japonsko a několik dalších zemí v malém natruc celému světu pokračují.


Jenomže největší sláva velrybaření probíhala o půldruhého století dříve. Byla to heroická doba, jakou líčí Herman Melville v mystickém vyprávění o Moby Dickovi. Jak podotýká australská politoložka Charlotte Epstein, „velrybářství bylo ekvivalentem dnešního ropného průmyslu“. Tukem se svítilo na ulicích, čistila se vlna v textilkách, tehdy klíčovém průmyslovém sektoru, a vyrábělo se z něj mýdlo, barvy nebo fermež.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu