Říznout do toho!

Spisovatel s pseudonymem A. Gravensteen vzbudil před pěti lety rozruch románovým debutem Pohyby ledu, který se odehrával v Praze a na vědecké výpravě v Grónsku. Do realistického vyprávění s detektivní zápletkou, proloženého zasvěceným popisem výzkumu arktických krajů, autor postupně vnesl fantastické prvky, stejně jako motivy paralelních světů a znejišťování. I jeho druhý román Tahle voda je naše balancuje na hranici reality, ovšem tentokrát si autor pohrává s fantastickými záhadami, urbanovsky tajemnými prostory, bytostmi i šiframi – a ve výsledku je kniha mnohem spíše malou českou dystopií a protiválečnou satirou, ale také vtipnou analýzou lidského chování v mezních situacích.

Zápletka stojí na podařeném nápadu: Poté co v Praze 6 začne téct z kohoutků závadná voda a obyvatelé tráví čas ve frontách u cisteren, vzrůstá mezi občany Dejvic a Bubenče napětí. Stačí pár náhod a vůdcovských ambicí a zprvu banální rozmíšky vyústí ve válku – směšnou kvůli malým českým poměrům a sousedské atmosféře a zároveň varovnou obrazem propagandy manipulující davy. Hlavní štáb Dejvických je v hotelu International, Bubenečtí cvičí své vojsko ve Stromovce. Čtvrti jsou odděleny zdí, tramvajové koleje jsou vykopány, metro stanicemi Hradčanská a Dejvická projíždí. Románové postavy z obou stran tu jsou představeny s poněkud hořkou ironií: co se lidem žijícím v míru může jevit jako komické a nepravděpodobné, v době války se lehce stane krutou realitou.

Gravensteen umí být vtipný („Občané Dejvic a Bubenče, kteří nesouhlasí s válkou, jsou u nás vítáni! Máme internet i toa- letní papír.“) a jazyk, jímž píše, místy okouzlí. Například v pasáži psané rozměrným daktylským metrem evokujícím valčík: „Tančeme, tančeme! šeptají cisterny; neznámá síla je dokola pohání. Bránit se nemohou, bránit se nechtějí – vždyť na ten okamžik tak dlouho čekaly! (…) V ulicích Bubenče, v dejvických ulicích, dlažba je pokorná, tiše je přijímá; víření cisteren – železných tanečnic – nikoho nevzbudí, nikdo tu není.“