Góly, fauly a Katar

A vítězem je…“ napíná diváky vládce světového fotbalu Sepp Blatter a vytahuje z obálky lístek s nápisem pořadatele mistrovství světa 2022: „Katar!“
Katar? Je prosinec roku 2010 a stovky milionů fotbalových fanoušků na planetě si nad touto zprávou nevěřícně mnou oči. Šampionát na okraji pouště, kde teploty v obvyklém termínu jeho konání šplhají k 50 stupňům? V zemi bez fotbalové tradice, jejíž reprezentace se sama nikdy na mistrovství nekvalifikovala? Největší turnaj planety, kam přicestují stovky tisíc fanoušků, se má odehrát v emirátu o rozloze Středočeského kraje? Viděli a slyšeli dobře: výkop nejpodivnějšího mundialu historie proběhne nadcházející neděli. Poprvé v zimě, díky čemuž fotbalisté uniknou letní výhni. Pochyby o pořadateli se však během let nerozplynuly. Spíš naopak, o čemž svědčí následující letmý přehled zpráv z minulého týdne.

Švýcarská veřejnoprávní televize odhalila, že autoritářský Katar v minulosti platil desítky bývalých amerických agentů, aby špehovali vysoké funkcionáře světové fotbalové asociace FIFA. Cílem bylo znát včas jejich názory a záměry – a zabránit případné snaze o odebrání katarského pořadatelství. Při zápasech západoevropských ligových soutěží fanoušci na stadionech vyvěsili velké transparenty s výzvou k bojkotu mistrovství. V rozhovoru s německou televizí ZDF jeden z čestných ambasadorů turnaje, bývalý katarský reprezentant Chalíd Salmán, označil homosexualitu za „duševní poruchu“ (stejnopohlavní sex je v Kataru trestný, hrozí za něj až tři roky vězení). Zůstává nejasné, jak se pořadatelská země zachová k zahraničním LGBT+ fanouškům, kteří budou svou identitu dávat veřejně najevo. Francouzský časopis Le Canard enchainé v témže týdnu zveřejnil karikaturu katarských fotbalistů, kterak se s plnovousem, mačetami a raketomety v ruce honí za míčem – a připomenul tak těsné vazby emirátu s islamistickými skupinami. Katarský zpravodajský web Al-Džazíra citoval pobouření arabských uživatelů internetu, kteří karikaturu považovali za důkaz islamofobie a typicky evropské povýšenosti. Katarský emír kritizoval „nebývalou kampaň“ a „nedostatek respektu“, kterým jeho země čelí.

Sport jako obrana

Kritika má více rovin a jedna z nich je čistě fotbalová. Poslední léta celosvětově roste odcizení mezi fanoušky a fotbalovými funkcionáři, k němuž dochází na úrovni jednotlivých klubů, národních asociací i FIFA. Manažeři roztáčejí divokou finanční spirálu – rostou částky za přestupy hvězd, ceny televizních práv, množství soutěží nebo snaha elitních klubů uzavřít se ve své vlastní „superlize“. To vše se míjí s tím, co běžní fanoušci chtějí. A turnaj v Kataru se stal symbolem moci velkých peněz.

Minulý týden ostatně Sepp Blatter (86), toho času už švýcarský důchodce, uznal, že volba Kataru byla chybou – a nechal nahlédnout do neprůhledné správy nad nejpopulárnější hrou lidstva. O volbě Kataru podle jeho slov rozhodl lobbing tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který měl velký zájem na rostoucích vzájemných investicích s emirátem. Přesvědčil proto tehdejšího šéfa evropské fotbalové asociace UEFA (a svého krajana) Michela Platiniho a skrze něj další evropské funkcionáře k hlasování pro Katar. Jen pár měsíců po udělení turnaje koupil státní Katarský sportovní fond francouzský tým Paris Saint-Germain, celoživotní přítel současného emíra Násir Al Chelajfí se stal prezidentem klubu a později i předsedou Evropské klubové asociace. Platiniho syn mimochodem našel u Katařanů dobře placené zaměstnání.

Katar se hájí, že kritici měří dvojím metrem a že vše se hraje podle pravidel světové fotbalové asociace FIFA. A šetření korupčního chování při udělení mistrovství skutečně naznačuje, že ve snaze získat pořadatelství upláceli snad všichni – soupeři Kataru pro rok 2022 i mnozí hostitelé dřívějších mundialů, včetně Německa, kde se turnaj odehrál v létě 2006.

Katarský případ je přesto specifický, protože sport podle znalců zapadá do mocenské, bezpečnostní strategie emirátu. „V katarské DNA jsou obavy z napadení,“ říká Sebastian Sons, přední německý znalec zemí Perského zálivu. Letmý pohled na mapu to snadno vysvětluje. Katar, stát s méně než 300 tisíci občany, je vklíněn mezi dvě regionální mocnosti, Saúdskou Arábii a Írán. Jediná pozemní přístupová cesta sem vede ze Saúdské Arábie, s jejíž vládnoucí rodinou měla ta katarská mnohé spory sahající až do 19. století. S Íránem se pak Katar dělí o největší světové naleziště zemního plynu, hlavní zdroj zdejší moci a bohatství. Katar je měřeno HDP na obyvatele třetím nejbohatším státem planety a do fronty na nákup zkapalněného plynu se během nynější energetické krize postavilo mnoho evropských státníků. Nové obchody váznou údajně i na tom, že Katar chce smlouvy trvající desítky let – zatímco například Němci, snažící se o co nejrychlejší odpoutání od fosilních energií, chtějí kontrakty kratší.

„Letitým cílem katarských vládců je vymyslet systém, který z jejich malé vlasti udělá nepostradatelnou, nejen zemním plynem významnou zemi. A zajistit, že jí v případě napadení okolní svět pomůže,“ pokračuje Sebastian Sons. „A k tomu účelu slouží i sportovní akce. Katařané věří, že čím více pořádají turnajů a čím více návštěvníků k nim do vlasti cestuje, tím budou významnější a hůře napadnutelní.“ Fotbalový šampionát je vyvrcholením snažení, které začalo pořádáním tenisových turnajů s účastí tehdy hvězdného Borise Beckera už počátkem devadesátých let. Špičkové fotbalové kluby sem poslední roky létají na soustředění a v Dauhá se pořádá jedna velká událost za druhou: mistrovství světa v házené, v gymnastice, v atletice…

Katar se pochopitelně nepropojuje jen se sportovním byznysem. Země hostí a štědře platí pobočky mnohých elitních amerických univerzit a postavila muzeum přezdívané „blízkovýchodní Louvre“. A tamní státní investiční fond, jehož odnož koupila zmíněný klub Paris Saint-Germain, je akcionářem například bank Credit Suisse a Barclays, automobilky Volkswagen a koncernu Siemens, letiště Heathrow, londýnské burzy nebo švýcarského těžebního gigantu Glencore. Opět se mísí bezpečnost s ekonomikou, tedy snahou zajistit si pomocí strategických investic dostatečné dividendy do doby, až se svět odkloní od fosilních paliv.

Snaha být pro zbytek světa nezbytným partnerem se projevuje i v diplomacii. Na katarské půdě se v prvním desetiletí 21. století dohodl klid zbraní v súdánském Dárfúru a pravidla míru v Libanonu. Katar hostí největší americkou leteckou základnu na Blízkém východě, odkud startovaly například americké stíhačky bojující proti tzv. Islámskému státu v Sýrii a Iráku. A současně v Dauhá fundamentalistický Tálibán před více než deseti lety otevřel své jediné zahraniční zastoupení. Katar zprostředkovával jednání, která nakonec skončila odchodem západních vojsk z Afghánistánu a převzetím moci Tálibánem. V následném chaosu letadla emirátu zajistila evakuaci asi 60 tisíc západních obyvatel a jejich místních spolupracovníků. Katarští zpravodajci, technici a vojáci dodnes – jak dokumentovala blízkovýchodní reportérka německého týdeníku Die Zeit – hlídají bezpečnost na mezinárodním letišti v Kábulu.

Absolutní nárok

„Názory na mistrovství jsou samozřejmě různé. Arabský region je obrovský a různorodý. Z Maroka je to do Kataru dál než ze střední Evropy. Arabští gastarbeiteři žijící přímo v Kataru se ale, myslím, na zápasy opravdu těší,“ říká německý novinář Leo Wigger. „Ale třeba ultras, tedy skalní fanoušci, z tradičních fotbalových arabských zemí na severu Afriky volají po bojkotu mistrovství. Ze stejného důvodu jako evropští fandové – i jim vadí současná fotbalová byrokracie,“ doplňuje ho kolega Robert Chatterjee. Oba citovaní muži jsou reportéry německého časopisu Zenith, který se specializuje na Blízký východ, a společně napsali knihu So eine WM gab es noch nie: Katar 2022 (Takové mistrovství tu ještě nebylo: Katar 2022). Když se Katar o fotbalové mistrovství hlásil, tak vystupoval jako zástupce celého arabského světa, kde se turnaj ještě nikdy nekonal – opakované přihlášky Maroka nebyly úspěšné. Katarskou kandidaturu tehdy podpořily osobnosti z celého regionu, během let se však obraz malé země zakalil.

„Katar býval vnímán jako neutrální mocnost, která skrze televizi Al-Džazíru prospěla celému arabskému světu,“ říká Wigger o stanici, která vysílala do celého regionu a pracovala nezávisleji než tradiční státní kanály v tamních autokraciích. Pouhý měsíc po přiklepnutí mistrovství světa však vypukla revolta proti stagnujícím diktaturám, tzv. arabské jaro, a tehdejší katarský emír (v roce 2013 přenechal funkci synovi, současnému emírovi) se pokusil jeho směřování ovlivnit.

Katařané se stali sponzorem rebelů, kteří bojovali proti Muammaru Kaddáfímu, a jejich miliardy ze zkapalněného zemního plynu pomáhaly platit vojenskou intervenci NATO proti libyjskému diktátorovi. Velkoryse sponzorovali Muslimské bratrstvo, které v prvních svobodných volbách vyhrálo v Egyptě i Tunisku. V Sýrii pak například podle dobové rešerše deníku Financial Times platili rodinám dezertérů z armády diktátora Bašára al-Asada štědré odměny a posílali k turecko-syrské hranici humanitární pomoc i desítky letadel naplněných zbraněmi. „Během arabského jara vsadili na jednoho koně, na Muslimské bratrstvo,“ říká Leo Wigger. Tehdejší emír byl přesvědčen o tom, že taková je vůle lidu. Tedy že muslimští bratři mají většinovou podporu, že v arabských společnostech existuje islamisticky konzervativní většina. Mýlil se. Muslimští bratři vládli špatně, ekonomika Egypta i Tuniska se bortila a brzy se ukázalo, že jádro jejich příznivců je malé a veřejná podpora slabá. Značná kritika se pak snesla i na Katar a jeho motivy.

Podle odborníka Sebastiana Sonse byla katarská politika hlavně oportunistickým kalkulem a snahou zajistit si do budoucna spojence a výhodný přístup na velké trhy – a nikoli ideologicky motivovaným vývozem islamismu. Jednalo se také o vzpouru proti zavedené hierarchii v Perském zálivu, kde menší emiráty do té doby v podstatě jen tiše následovaly zahraničněpolitickou linii udanou Saúdskou Arábií. Teď Katar náhle podporoval muslimské bratry, které Saúdové považovali za nepřítele, za ohrožení své monarchie. Důsledkem byla několik let trvající ekonomická blokáda Kataru ze strany Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. „Dnes už muslimští bratři v žádné z arabských zemí nesehrávají významnou roli a Katar od jejich podpory upustil,“ říká Sebastian Sons. „Vrátil se ke své tradiční pragmatické politice, kdy lavíruje mezi různými silami.“

Financoval tedy Katar teroristy, jak tvrdí mnozí kritici? V Sýrii podle Sonse přispěl k tomu, že v opozici získaly navrch islamistické a džihádistické skupiny. Jiným radikálním skupinám však peníze posílaly i Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty a nepůjde nikdy změřit, kdo dal víc. V Dauhá dále sídlí exilové vedení palestinského Hamásu, což je podle většiny Evropy teroristická organizace. Z Kataru se k přísně střežené hranici Izraele s Pásmem Gazy, kde Hamás vládne, od roku 2012 vozí kufry naplněné dolary, řádově celkem stovky milionů dolarů. Hamás z nich platí mzdy státním zaměstnancům i sociální dávky. Převoz dolarů přes jinak utěsněnou hranici se však děje s vědomím a souhlasem Izraele, který ví, že tato finanční injekce brání naprostému humanitárnímu kolapsu a bouřím v izolovaném palestinském území. „Částečně tedy Katar financoval extremistické skupiny a výrazně platil i islamistické Muslimské bratrstvo,“ uzavírá Sons. „Avšak obvinění, že po světě financuje teroristy, je přehnané.“

Podle něj je velká část evropské kritiky Kataru, jak říká, „absolutistická“. „Přál bych si více nuancí. Myslím třeba, že je správné kritizovat zákonnou diskriminaci sexuálních menšin. Ale nikoli jinou kulturu studu, piety, která brání veřejným projevům zamilovanosti,“ pokračuje. „Část kritiky nebere v potaz, že se i Katar postupně mění, a to i ve vztahu k ženám nebo menšinám.“ A platí to i o dalším z velkých problémů nadcházejícího turnaje: vykořisťování dělníků, kteří stavěli stadiony, hotely, metro a další potřebnou infrastrukturu.

Tisíce mrtvých, nebo tři mrtví

Katařané jsou ve své zemi malou menšinou. Je jich zmíněných asi 300 tisíc, z toho podle některých zdrojů je 20 tisíc příslušníků široce rozvětvené vládnoucí rodiny. Bydlí převážně v odděleném luxusu. Elektřinu i vodu mají zdarma, stát novomanželům platí pozemky na postavení domu a zajistí i základní kapitál pro stavbu, mladým lidem platí stipendia na elitních univerzitách, absolventům garantuje pracovní místa. Naprostou většinu populace tvoří asi 2,5 milionu migrantů, kteří jsou také silně rozvrstvení: počínaje dobře placenými evropskými experty až po domácí služky a stavební dělníky z chudých afrických a jihoasijských států.

Ti až donedávna – tak jak to stále platí v jiných zemích Perského zálivu – žili v jakémsi nevolnictví. Odevzdali pasy svým zaměstnavatelům a bez jejich svolení neměli právo změnit práci. Tato nesvoboda otevírá dveře zneužívání: sexuálnímu násilí na služebných i ekonomickému vykořisťování (například v podobě neplacení mzdy za mnoho měsíců práce). Stavební dělníci z Nepálu, Indie, Pákistánu a dalších jihoasijských států žijí v bídných ubytovnách, které státní složky, například během pandemie, kdy se v přeplněných pokojích rychle šířil virus, nemilosrdně odstřihly od zbytku země.

Těžký úděl dělníků se stal během přípravy fotbalové slavnosti těžištěm zájmu západních lidskoprávních organizací. Mnohé novinové titulky v minulých letech oznamovaly, že na stavbách pro mistrovství zemřely tisíce dělníků. Katar a současný vládce FIFA Gianni Infantino oproti tomu tvrdí, že zemřeli přesně tři dělníci. Rozpor může být sotva větší.

„Jádrem problému je, že naprosto chybějí spolehlivá data, Katar je v tomto směru netransparentní. A proto se objevují tak šíleně rozdílné počty obětí,“ říkají Robert Chatterjee a Leo Wigger. Hlavní příčinou úmrtí bývají mrtvice a infarkty způsobené fyzickou prací v nesnesitelném vedru – jakékoli spolehlivé počty ale chybějí. „Nikdy nebudeme vědět, kolik lidí zemřelo přímo při stavbě pro turnaj,“ říká Wigger. Lidskoprávní organizace kvůli těmto chybějícím datům zveřejnily to, co šlo z oficiálních zdrojů dohledat: celkové počty všech zesnulých gastarbeiterů od chvíle udělení pořadatelství mistrovství světa (asi 15 tisíc), případně počty všech zesnulých pracovních migrantů z pěti zemí, odkud obvykle pocházejí stavební dělníci (asi šest tisíc). Jsou mezi nimi tedy započítáni i ti, kdo zemřeli ze zcela přirozených důvodů, a navíc s budovami pro šampionát nemají nic společného – čísla mají tedy velmi omezenou výpovědní hodnotu.

Katařané a FIFA se hájí, že turnaj přispěl k velkým reformám – dělníci už mohou změnit práci i bez svolení zaměstnavatele a byla zavedena minimální mzda ve výši zhruba 250 eur měsíčně. Lidskoprávní organizace namítají, že to je pořád zoufale málo a změny zákonů se udály jen na papíře. Dokládají to konkrétními příběhy pracovních migrantů, kterým byl odebrán pas nebo nedostali zaplaceno. „K jistým reformám ale došlo, to je třeba uznat. Na rozdíl od jiných ropných emirátů, kde se turnaj nekoná, a proto nejsou pod drobnohledem kritiky,“ říká Wigger. Obává se toho, že se závěrečným hvizdem letošního turnaje tento reformní proces zase skončí. Katar například odmítl zřízení fondu, z něhož by se platilo odškodné rodinám zesnulých stavebních dělníků.

„Kritika vykořisťování dělníků se ozývá hlavně z některých států západní Evropy, Kanady a Austrálie,“ pokračuje Wigger. „A faktem je, že ten problém nemá jádro v Kataru.“ Muži a ženy z východní Afriky a jižní Asie za náročnou prací do bohatého emirátu odcházejí proto, že doma neseženou žádnou. Nepálský monarcha při jedné ze státních návštěv výslovně žádal katarského emíra o to, aby poskytl desítky tisíc dalších pracovních víz pro chudé Nepálce. Ze svých katarských ubytoven pak dělníci posílají peníze domů a živí své děti i rodiče. „Kritika jejich pracovních podmínek mi tedy přijde správná, ale neměli bychom ignorovat naši vlastní roli v tomto systému,“ říká Wigger. Má na mysli, že do Evropy se tito chudí dělníci za prací legálně nedostanou. A především se za oblečením nebo čokoládou nakupovanými v Evropě také skrývá mizivě placená a zdraví nebezpečná práce Asiatů či Afričanů – jen nejsou našemu blahobytu tak blízko jako asijští dělníci Katařanům a jejich luxusu.