Být šťastný je pořádně náročný podnik
Co děláme špatně při hledání spokojeného života
Toužíme po něm všichni, a dokonce prý na něj všichni máme právo. Přesto jako by nám pořád nějak unikalo. Není náhoda, že většina úsloví a básnických charakteristik o štěstí zmiňuje především jeho pomíjivost. Pro brazilského básníka Vinicia de Moraese je pírkem, které létá lehce, ne však dlouho, a my všichni cítíme, že má nejspíš pravdu. Je tedy vůbec realistické očekávat v životě trvalé štěstí? A pokud zrovna šťastní nejsme, je to naše vina? Děláme snad něco špatně?
Dva týdny
Abd ar-Rahmán III. byl po všech stránkách mimořádně úspěšný muž. A to jak na poměry 10. století, na jehož počátku žil a vládl v dnes španělské Córdobě, tak v určitém smyslu i na poměry dnešní. Více než padesát let neomezeně kraloval rozlehlé a bohaté říši, která kromě velké části Pyrenejského poloostrova zabírala také sever Afriky a během jeho vlády se dále rozšiřovala.
Optikou dneška můžeme ocenit, že vládl ve stabilitě a míru, do jisté míry ctil náboženskou svobodu (coby muslimský vládce měl Židy i křesťany ve své „administrativě“), cenil si vzdělanosti, kterou podporoval výstavbou knihoven či univerzity a „vysoké“ kultury. Mnohé doklady jeho přístupu přežily dodnes, zejména úchvatná architektura (třeba proslulý palác Medina Azahara). Zachovaly se i příběhy o jeho krutosti vůči křesťanům, obvykle se však má za to, že byly buď přibarveny, nebo zcela vymyšleny poté, co katolické síly území dnešního Španělska a Portugalska dobyly zpět.
Abd ar-Rahmán nebyl úplně vysoký a nazrzlé vousy si prý barvil načerno, zjevně mu to ale nijak nekomplikovalo milostný život. Jednak proto, že neobvyklý zjev, který doplňovaly výrazné modré oči, mu údajně spíše přidával na přitažlivosti. A také proto, že šlo o muže, který měl k dispozici ne jeden, ale rovnou dva harémy – jeden obsazený ženami a druhý muži.
Když se však coby mocný chalífa (byl prvním ze „španělské“ větve dynastie Umajjovců, kdo tento titul nesl, jeho předci byli pouhými emíry) na sklonku života ohlížel zpět, činil tak bez zvláštního uspokojení. Pedantská povaha mu pomáhala dobře a organizovaně vládnout, ale také mu velela si desítky let pečlivě zaznamenávat nejen nejrůznější údaje a události, ale také dny, které podle svých slov prožil skutečně šťastně. Když je na konci spočítal, dospěl k překvapivému číslu – bylo jich pouhých čtrnáct. „Vládnu již přes padesát let jako vítěz nebo v míru. Poddaní mě milují, nepřátelé se mě děsí a spojenci mě respektují. Bohatství a pocty, moc a potěšení čekaly na moje volání, ke štěstí jsem nepotřeboval žádné světské požehnání. V této situaci jsem pečlivě sečetl dny čistého a ryzího štěstí, jež mi byly předurčeny: bylo jich čtrnáct,“ vypočítává Abd ar-Rahmán v dopise, který měl být určen jeho nástupci, a celou bilanci končí chmurným zvoláním: „Ach bože! Nevkládej důvěru do tohoto světa.“
Nad příběhem muslimského vládce se více než tisíc let po jeho smrti odehrává spor o to, co vlastně ukazuje. Dokládá nepříjemnou pravdu o tom, že představa trvalého a dlouhodobého štěstí je přelud, nesmyslná iluze, za kterou není dobré se hnát, protože nevyhnutelně skončí zklamáním? Že k tomu jednoduše nejsme z nejrůznějších důvodů vybaveni a je nutné se smířit s tvrdým závěrem – stálého štěstí nelze dosáhnout? Nebo spíš ukazuje, že mocný a bohatý chalífa – stejně jako tolik z nás dnes – hledal štěstí na nesprávných místech? Shrňme si to jednoduše: štěstí je možné dosáhnout, jen se o něm musíme naučit jinak přemýšlet. A možná ho jinak nazývat.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu