Veřejnoprávní monopol

Jen to nesmí dopadnout jako ve Spojených státech. Taková byla ve zkratce filozofie britských úřadů, když na začátku dvacátých let minulého století řešily, co s nárůstem amatérských rádiových stanic – a výsledkem byla BBC. Technologie rádiových vln byla do první světové války známá především v „necivilním“ prostředí, nejprve u námořnictva a během první světové války čím dál více také u armády. Část z těch, kteří s touto technikou měli co do činění, tyto znalosti uplatnila po skončení války v praxi. Experimentovat s vysíláním začaly i firmy, které rádia vyráběly. Stanice nekoordinovaně vznikaly i zanikaly, často vysílaly na stejných frekvencích, čímž se vzájemně rušily, navíc byly v tehdy vzácném vysílacím čase mnohdy financované reklamou. A Britové se obávali nejen zkušenosti „amerického chaosu“, který vznikl s nárůstem vysílání a jeho nízkou regulací, protože v zemi neplatila takřka žádná pravidla. Navíc nechtěli dopustit, že se civilní vysílání bude protínat s tím armádním.

Zahnat tyhle obavy dostal za úkol General Post Office – Hlavní poštovní úřad. Ten došel k závěru, že neregulované vlny budou přítěží pro stát i pro posluchače. Jejich návrh zněl, aby licence na vysílání – o které by si mohly zažádat pouze firmy, které rádia vyráběly – byly dostupné v osmi největších aglomeracích. To výrobci odmítli a jejich návrh zněl, aby existovala jedna vysílací společnost, kterou budou výrobci provozovat společně. Jeden z účastníků jednání dodal, že by stanice měla být „veřejnou…