Vybírejte, ale nepřeberte

Česká veřejnost si za poslední roky zvykla na divnou věc: má prezidenta, vlastně s ním ale moc nepočítá. Neočekává, že promluví v covidové krizi, že připomene výročí listopadu 1989 či srpna 1968 nebo že včas zareaguje na ruský teroristický útok ve Vrběticích. Naopak nelze přeslechnout uspokojení, že hlava státu usazená kdesi v Lánech mlčí.

Čím víc se ale blíží konec Miloše Zemana na Pražském hradě (už jen pět měsíců), tím neodbytněji se hlásí o slovo seznam úkolů, které čekají na příští hlavu státu: pomoci vládě a celé společnosti zvládat těžkosti spojené s válkou na Ukrajině, brzdit populistické tendence v parlamentu, pokusit se aspoň trochu zasypat příkopy uvnitř rozdělené společnosti, bránit politickému vzestupu radikálů, brát vážně novodobé hrozby typu fake news. Zdůrazňovat to, čeho se v Zemanově éře výrazně nedostávalo – nejlepší havlovské tradice jako posilování demokracie a právního státu či odpovědnost Česka za řešení globálních problémů.

Soupis zní možná složitě, nároky vypadají nakynutě, v praxi ale nemusí jít o moc víc než o vědomí polistopadové cesty ke svobodě, slušnost, otevřenou mysl a odpovědnost bez populistických proklamací typu „tahle země je naše“. Jasný favorit na tuhle práci i tři měsíce před prvním kolem voleb chybí.

Šance SPD?

Jedním z důvodů je i to, že vládní uskupení Spolu minulý týden sdělilo, že nakonec nenašlo člověka, kterého by mohlo do boje o prezidentský úřad vyslat, a podpoří tedy trojici, která již předvolební kampaň dělá…