0:00
0:00
Kontext25. 9. 202215 minut

Touha po míru na Donbase

Dovézt jídlo, vodu, odvézt lidi zpod střel do bezpečí a na nic se neptat

Ukrajina
Vuhledar už je na dohled. (Vitalij a Lena)

Z nádraží v Dnipru vyjíždí malý autobus plný, část osazenstva tvoří ukrajinští vojáci, kteří se vracejí z dovolené zpět do bojů na Donbase. Cesta na východ Ukrajiny po necelých třech hodinách překročí hranici Dněpropetrovské oblasti a vjede do oblasti Doněcké. Překročení té linie není za okny minibusu nijak znát, předěl je to zatím jen psychologický. „A už se blížíme k tomu peklu,“ komentuje moment překročení hranice cestující Ljudmila, která z relativního bezpečí Dnipra zamířila na Donbas za matkou – nemůže ji prý přesvědčit, ať se jede z rodné vesnice schovat do bezpečí, a teď to chce zkusit znovu. „Máma je bohužel přesvědčena, že ji Putin přijede od něčeho zachránit, má kořeny v Rusku a dostala ji ta masírka,“ shrnuje prostředí Donbasu, do nějž autobus právě vjel, paní Ljudmila.

V malém průmyslovém městě Pokrovsk mám sraz s pekařem Olehem, který od počátku války zachraňuje životy lidí žijících na frontě. Město Pokrovsk leží necelých 60 kilometrů od Putinem už roku 2014 okupované Doněcké oblasti a své jméno má teprve sedm let, kdy ho místní úřady „v rámci dekomunizace“ zbavili jména Krasnoarmijsk. Oleh Tkačenko za mnou přijíždí v dodávce, kterou několikrát týdně spolu se svými druhy odjíždí na současnou frontovou linii s chlebem a vodou za lidmi, kteří doufají, že to v ostřelovaných městech a vsích všechno nějak přečkají. A zachraňuje odtud ty, kterým už strach nedovoluje dál zůstat. „Nebo už žádné doma nemají, protože jim domem proletěla raketa,“ říká hřmotný, usměvavý…

↓ INZERCE

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články