Napřesrok na Krymu

V indiánském kalendáři se září nazývá měsícem lovu. Pro nás vědce je to ale spíš měsíc konferencí. Prázdniny skončily, ale na většině univerzit ještě semestr pořádně nezačal, což je ideální čas se sejít s kolegy a probrat, co nového se v poslední době v našich laboratořích a výpočetních střediscích vybádalo. Pandemie nás sice naučila pořádat vědecká setkání on-line, virtuální realita ale stále není – a ve skrytu duše doufám, že ani nikdy nebude – na takové úrovni, aby plně nahradila osobní kontakty ve skutečném světě. Navíc i vědci jsou jenom lidé, kterým není zcela proti mysli čas od času vylézt z temných a strohých laborek někam na světlo, kde je pěkně.

Když jsem v minulém desetiletí dlouhodobě hostoval na Univerzitě v Tampere, založili jsme s finskými kolegy sérii malých neformálních vědeckých workshopů, kde si celý týden s postgraduálními studenty intenzivně povídáme o tom, co nás těší zkoumat, což jsou v našem případě buněčné membrány. A i když nás to hlavně prostě baví, tak se občas i dopracujeme k něčemu potenciálně užitečnému, třeba jak efektivně dopravit do lidských buněk molekuly léčiva. Náš první workshop se konal před osmi lety v městečku Levi v krásném finském Laponsku, kde jsem mimo jiné poprvé na vlastní oči viděl polární záři. V dalších letech jsme se pak ob rok sešli v jihočeských Nových Hradech a v saských Drážďanech, než přišla dlouhá vynucená covidová pauza. Tu jsme teď konečně ukončili díky mému italskému spolupracovníku Carmelovi, který zorganizoval…