Kdyby to někdy přišlo naostro

Vypínám počítač v kanceláři v centru Brna. Mířím pro Maxe do školky. Vloni touhle dobou jsem byla ještě na rodičáku. Když Max spal, psala jsem texty na web a na sociální sítě pro První pomoc živě, společnost, která pořádá kurzy první pomoci. Součástí mojí práce bylo také dívat se na videa, v nichž se každou chvíli někdo skácel k zemi, načež někdo další s ním třásl a křičel: „Péťo… Péťo!“ A pak ho oživovali. Já sama patřím mezi lidi, kteří vědí, že první pomoc je dobré znát, ale vždycky mi do toho „jaksi něco vleze“. Ani během psaní o první pomoci jsem se na prezenční kurz nedostala – kvůli pandemii se totiž výuka buď rušila, nebo přesouvala do on-line prostoru. Po roce jsem si našla práci na zkrácený úvazek v marketingové agentuře. Teď jsem hrdá pracující matka, která ještě po práci stihne zaskočit na hřiště a dát si skleničku s kamarádkou. Jako dneska. S Petrou se zapovídáme tak, že pokračujeme k nám domů. Zatímco si nad skleničkou vína povídá střídavě se mnou a s manželem, připravujeme Maxe ke spánku. Vykoupu ho a dám mu pyžamo s ježečky. „Vyčistíš mu zuby?“ ptá se manžel. „Ne, vyčisti je ty.“ „Tak jo.“

Asi za pět minut přiběhne vyděšeně s Maxem v náručí. Zničehonic omdlel. Hned vidím, že je něco špatně. Hodně špatně. Rytmicky jekotá pusou, přitom nevydá ani hlásku. Oči má vytřeštěné a dívá se skrze mě. Jako když se zasekne telefon, jenže moje dítě není telefon! Manžel třese bezvládným tělíčkem. Nic. Něco se ve mně přepne.

Tohle přece znám z videí o první pomoci – nereaguje, volej záchranku. Rychle vytočím 155 a dám dispečerku na hlasitý odposlech. Petra sedí v křesle a vylekaně nás pozoruje. „Záchranná služba, co se stalo?“ Panikařím a drmolím, ale je mi to jedno: „Syn si čistil zuby, najednou spadl ze židle, divně lapá po dechu a chrčí, třese se mu pusa a nereaguje na jméno.“

„V jaké ho máte teď poloze?“ „Manžel ho drží v náručí.“ Klidný hlas dispečerky slabikuje: „Položte – ho – na – zem. Řekněte mi, kdy se nadechl.“ „Chrčí, teď mu modrá pusa,“ popisuju. „Teď do něj pětkrát dýchněte. Zvedá se mu hrudník?“ Manžel dýchá do Maxe. Ježiši, co když to nezabere? Zdá se mi, že hrudník se nezvedá. „Třemi prsty masírujte hrudník.“ Max se prohne a začne se bránit. Super, to je dobré znamení – znamená to, že to zabírá. Znovu kontrolujeme dech. „Dýchá pravidelně, ale pořád chrčí,“ hlásím. Pusu má zase růžovou, pořád ale leží bezvládně. Spí. „Už jsou tady,“ řekne manžel a já slyším, jak venku houká záchranka. Běžím otevřít. Během chvíle to v obýváku vypadá jako v akčním seriálu. Čtyři chlapi v oranžových uniformách napojují Maxe na monitor, cosi mu píchnou, všude po zemi kufříky, hadičky, náplasti. Petra drží kapačku, manžel popisuje, co se stalo. Třesu se a představuju si ty nejhorší věci. „Sbalte mu na tři dny a pojeďte s námi,“ říkají. Běhám po bytě a balím nesmysly. Sedím v záchrance. Vedle mě leží na nosítkách s kapačkou v ruce spící bledý Max. Jedeme, houká to. Škoda, že spí, tohle by se mu určitě líbilo. V nemocnici jsme za pár minut, manžel vyřizuje přijetí. Je deset hodin, odcházíme domů, Max dostal sedativa a dnes se prospí na ARO. Hned ráno za ním vyrazíme.

Volám s Lucií z První pomoc živě, zachraňováním strávila desítky hodin. Prý jsme tu první pomoc zvládli skvěle. Ale já si nic nepamatovala! Lamentuju a pak přiznávám – vlastně jo. Poznala jsem, kdy mám volat záchranku. Věděla jsem, že panika je v těchto situacích přirozená.

Hlásím se na kurz první pomoci, tentokrát si čas určitě udělám. Čtu, že každé dvacáté dítě zažije jednou za život epileptický záchvat. Příčina se často nezjistí.

Za týden máme Maxe doma, ani u něj se příčina nezjistila. Nic vážného to nejspíš nebude. Všem kolem ale říkám, ať si o první pomoci něco přečtou, nebo ještě líp – ať jdou na kurz. A říkám to i vám. Kdyby to někdy přišlo naostro.