Ticho je mé bohatství

Jsem nemocná už přes dvacet let. Mám parkinsona. Zachránila mě hluboká mozková stimulace. Nevyřeší vše, ale moc mi pomohla. Zbytek, to, jak pojmu svůj život, čemu dám přednost, je už na mně.

Jak vypadá můj všední den? Obyčejně, zdá se. Ráno mě ze snu probouzí manžel, když za ním zaklapnou balkonové dveře. Slunce nás jimi vítá skrze koruny stromů do nového dne. Manžel si vezme s sebou na balkon kafe, zapálí si cigaretku, nohu přes nohu. Vidím z postele jen ty nohy a kouř. Je to jeho ranní rituál.

Pak mi nachystá ranní léky, pití a snídani. Pomůže mi na toaletu, dá prášky a zase mě uloží do postele se slovy o fajn životě invalidních důchodců… Usmějeme se na sebe a on zmizí do práce. Zababuším se do peřiny, léky beru co dvě hodiny. Je to trochu vopruz, ale učím se s tím žít. Stejně jako s nemocí. Nemyslím na to, že je nevyléčitelná. Učím se vnímat své nitro a užívám si ticha. Ticho je mé bohatství. Nadechuji ho do sebe jako čerstvý vzduch. A děkuji. Děkuji slunci, mrakům, vzduchu, vodě, ptákům… a posílám požehnání svým dvěma dětem, všem blízkým a světu mír. Howgh. Amen.

Někdy ještě usnu, někdy ne. Jsem jako stoletý stařík, až na to, že mi bude padesát a jsem žena. Když se necítím nejlépe, říkám si ale jeho slova: Je tak, jak je, a bude tak, jak bude. Život je moudrý. Po ránu jsem taky někdy moudrá a vyrovnaná. Jen aby mi to vydrželo do večera.

Už jsem vstala, došla do pokoje, otevřela ventilačku, naproti přistavují k činžáku balkony. Dělníci se činí, jednomu z nich vykukují pod přilbou delší vlasy. Do pokoje proniká spolu s jejich povely a boucháním lešenářských trubek svěží letní vzduch. Připomíná mi to prázdniny.

Zacvičila jsem si svíčku, protáhla se, až to zapraštělo, na koberci je cestička z drobků od manžela, který večeří u počítače. Každý máme něco… vyluxuji to.

V poledne pustím ČT24, manžel za chvíli přiveze oběd, společně se u zpráv najíme. Když si odmyslím všechny ty tragédie, násilí a zlo vůbec, baví mě sledovat gesta moderátorů. Třeba David Borek si často stoupne vzrušením na špičky. To miluju! Michal Kubal má každé ucho trochu jinak posazené. Je to borec – má čtyři děti. Tomu říkám víra v život a lásku. Anebo Jakub Szántó. Jak by vypadal s rozpuštěnými vlasy?

Přes den hodně čtu. Nořím se do slov. Nespěchám. Vychutnávám si jak časopisy, tak knížky. Momentálně Muž jménem Ove. Žiju i z večerních procházek s manželem. Někde zastavíme a objevujeme nové cesty, cesty starší, než jsme my, cesty mezi poli, domy, cesty lesem. Chodíváme i po cestách nám už známých. Vždy je to ale nová cesta, tak jako je každý den nový.

Nejlepší je, když si manžel nechá mobil v autě. To potom jdeme skutečně spolu. Přemýšlíme si každý sám pro sebe, občas prohodíme slovo, ukazujeme si, co je kolem. Někdy během procházky zavoláme dětem. Mnohokrát jsme takto probírali jejich životy, lásky a trápení. Věříme, že to zvládnou.

Do dlaní si nasbíráme jahůdky, co rostou na mezi. Zkouším chytit drobnou kobylku. Marně. Natrhala jsem ale heřmánek, třezalku a květy bezu. Krásná žlutobílá kytice. Vítr mírně pofukuje. Ptáci jeden přes druhého zpívají.

Nespěcháme, splýváme s klidným večerem, nasloucháme. Je to jako meditace. Někdy se trochu pohádáme, ale to už patří k životu. Jdeme krajinou, krajinou večerů, krajinou nám milou a rodnou. To je velký dar. Nic není samozřejmost.

Učím se žít svůj život v omezenosti, vidět krásu a děkovat za ni, milovat sebe a druhé v jednoduchosti a bez podmínek. Jsem naplněna krásou života. Hm, život je jako šňůra z korálků, co korálek, to den, každý je jiný, jinak barevný, jinak velký. Ale všechny patří k sobě a všechny jsou vzácné a mají svou cenu. Tu nejvyšší.