Když zmizí opozice

Země dvou Mečiarů. Tak zní jeden z novinových titulků oznamující uzavření „smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“, pro který se okamžitě vžilo označení „opoziční smlouva“.

Píše se 9. červenec 1998 a je krátce po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny, ve kterých bodují dva dlouholetí političtí rivalové – první na pásce sociální demokraté v čele s Milošem Zemanem (32 procent), těsně za nimi ODS a Václav Klaus (28 procent). Po šest let provozované nepřátelské výpady a odmítání spoluvládnutí o pár dní později vyústí v překvapení: radostné oznámení občanům, že už se nemusí ničeho bát. Je prý konec hádek a nastává čas společné práce, která prospěje všem.

Volby tehdy nabídly tři varianty, jak srozumitelně rozdat voličské karty. Podpisu opoziční smlouvy předcházel pokus vítězné sociální demokracie domluvit se na koalici se dvěma menšími stranami – Unií svobody a lidovci. Pro ty nicméně bylo nepřijatelné vstoupit do společné vlády s Milošem Zemanem. Takže tento scénář padl a sociální demokraté se obrátili na Klausovu ODS. Jádro opoziční smlouvy totiž představovalo až příliš lákavou nabídku. Občanští demokraté podpoří vznik Zemanovy vlády a v následujících čtyřech letech nevyvolají hlasování o nedůvěře – tedy nepoužijí nejsilnější nástroj opozice, a za to jim připadnou místa předsedů obou komor parlamentu a další posty. Když se po dalších volbách situace otočí, dohoda bude pokračovat, ale v opačném gardu. K tomu se přidal ještě návrh na…