Proč zahubit všechny ty půvabné akáty

„Požáry ze čtyř stran hoří léto. / Omamně kvetou akátové háje,“ začíná báseň Krátký popis léta od Jana Skácela. Nikdo nemůže popřít, že tyhle stromy na jih Moravy už dávno patří. Lidé milují akáty, dvacetimetrové stromy s výraznou kůrou a ještě výraznější vůní bílých květů, které vytvářejí světlé a prostupné háje. Botanici mají k jejich schopnostem žít a přežít zaujatý respekt. Včelaři a jejich včelstva jsou šťastní z pobytu někde poblíž nich, protože akátový med je podle mnohých ten nejlepší. 

Jako lidé akát milují, dokážou na něj snadno zanevřít. Na sadaře, jehož stromům začne akát sousedit a on se ho včas nezbaví, čeká později urputný boj o život sadu. Ochranáři v Národním parku Podyjí jsou si jistí, že zdejší step by před akátem neobstála. Zmizela by pod jeho korunami. A tak proti němu vedou cosi jako válku, dokonce za použití chemických zbraní.

Cílené trávení akátů injekcemi do navrtaného kmene vyvolává otázky. Které stromy zabíjet a jak? A skutečně – proč vlastně? Možná, že nad Dyjí mají v dnešním rychle se oteplujícím světě akáty být. Možná, že čas stepi, kterou tam vytvořili naši předci v průběhu staletí postupným vymýcením tehdejších lesů, skončil. Není lepší nechat přírodu – alespoň v národním parku – na pokoji?  

Je to hned 

Vybavení Roberta Stejskala, povoláním zaměstnance Národního parku Podyjí, je na první pohled skromné. V kufru terénního auta jsou dvě aku vrtačky, dvoje rukavice – tenké protichemické a přes ně pracovní – a přepravka s chemikáliemi. V lahvích a nádobách je voda, růžové barvivo, smáčedlo a herbicid, konkrétně nejpoužívanější glyfosát. Herbicid se vodou naředí, barvivem obarví, aby bylo dobře vidět, kam ho Robert Stejskal nalil nebo natřel. Smáčedlo je látka, díky níž je celá směs v hubení rostlin ještě účinnější. A nakonec vytáhne štětec a obyčejnou laboratorní střičku. Dřív používal stříkačky na očkování krav, ale ty vydržely málo. Za kutilským opaskem se mu kinklá malá mačeta.  

„Vím, že vrtání do stromů a herbicidy lidi hodně dráždí,“ říká Robert Stejskal, když si nasazuje opasek s náčiním. Pak vypočítává důvody, proč volí tuhle cestu. Navrtání stromu znamená, že okolní rostliny jsou netknuté. Je to šetrnější než postřik. Co se ví, herbicid se neusazuje v půdě ani organismech. A je to efektivní. Herbicid rostlinu zahubí tak, že naruší průběh fotosyntézy a znemožní jí se vyživovat. Látka rychle prostoupí až do kořenů a rostlina začne hladovět. Na navrtaném akátu se v teplém létě objeví uschlé žluté listy za pár dnů. Strom zemře v řádu měsíců či málo let. 

Robert Stejskal se k používání herbicidu dostal až v posledních letech. Před tím měl, stejně jako zbytek ochranářů v parku, k látce odpor. Jenže se ukázalo, že jiné metody hubení akátů tady prostě nefungují, nebo naopak množení stromů ještě podporují. A tak i on přijal argument – hodně ho v tomhle směru postrčily stáže u kolegů ochranářů v Maďarsku –, že neexistuje vědecký a praktický důvod herbicid nepoužívat, a chopil se chemie. 

V parku podél Dyje je divoká a netknutá příroda. Je v hlubokém kaňonu řeky, kam lidé nikdy neměli moc důvodů chodit, a tak tam rostou vlhké dubové lesy. Ale tady, v jihovýchodním kusu parku, kousek za Znojmem, jsou stepi a vřesoviště, které vytvořil člověk. Od středověku tu postupně kácel lesy a pásl zvířata a shodou lidských a přírodních náhod tu vznikl na život tak bohatý a unikátní svět, který není jinde ve střední Evropě k nalezení. Ale je to hospodářská krajina, co tu ochranáři spravují. Vytvořit ji vyžadovalo v minulosti hodně úsilí. Udržet ji při životě dnes taky. 

To úsilí vypadá všelijak, třeba i jako ničení akátů. Podle odborníků akáty svým rozšiřováním hubí zdejší trávy a byliny a v důsledku toho i hmyz a živočichy. Robert Stejskal přiklekne k malému kmínku, udělá do něj šest vrtů a do každého kápne látku. Když narazí na výhonek, mačetou mu sedře u země kůru a štětcem látku do rostliny vetře. Stojíme na kraji parku, v jedné ze dvou pastvin exmoorských koní. Vzrostlých stromů jsou v dohledu desítky a malých výhonků je tu nepočítaně. Chodíme takhle po vysušených travách a mezi křovinami několik hodin. Zrovna dnes není takové vedro, ale je to úmorná a pomalá práce. Jestli Robert Stejskal za půl hodiny navrtá nebo natře patnáct stromů, je to hodně, moje přítomnost ho zdržuje. O samotě a bez vysvětlování by pracoval jen dvakrát rychleji. 

Jed? Kdeže 

Přes všechnu úmornost má Robert Stejskal na travnatých vřesovištích nad kaňonem Dyje krásné místo výkonu práce. Václav Bažant, dendrolog z České zemědělské univerzity, na tom ve školním arboretu několik kilometrů od Kostelce nad Černými lesy není o nic hůř. Jeden vzrostlý akát tady ve stromové zahradě mají také. Že by zdejší exemplář ovládl své okolí, bezprostředně nehrozí. Je tu stín a okolní stromy jsou dost velké a sebevědomé, aby nápor akátu ustály. Ale úplně ho nechat bez dohledu by od správců arboreta byla chyba. 

Jako všechno živé, akát udělá, co může, aby přežil. A dokáže toho spoustu. Vyroste na chudé půdě, kde jiné rostliny neobstojí. Potřebuje jen dost světla. Jeho semena jsou lehounká, početná a desítky let jsou připravená vyklíčit. Čekají na svou šanci déle než jiná. Navíc se akát dokáže šířit výhonky z kořenů. Takový výhonek vyroste dva metry za sezonu. A protože akát má mimořádně husté a dlouhé kořeny, výhonků mohou být desítky. Pokud pokácíte dvacetimetrový strom, můžete si být jisti, že v okruhu třiceti metrů vyraší ze země několik jeho genetických klonů. Strom výhonkem reaguje na každé ohrožení. Ale občas je vyžene z podzemí na sluneční světlo bez zjevného důvodu.

 „Určitě jste slyšel, že je alelopatický, že vylučuje látky, které brání okolním rostlinám v růstu,“ říká dendrolog. Přikyvuji, protože to je jedna z hlavních informací, která z vědecké literatury pronikla do laického povědomí. „Já si nemyslím, že je. Nikdo to ještě skutečně neprokázal,“ říká Bažant. Prostě někdo podobný závěr udělal a v odborné literatuře se to nese dál. Ale jakou přesně látku a kudy by měl vylučovat, to podle Bažanta nevíme.

Žít vedle akátu je i bez toho těžké. Kde se usadí a vytvoří akátinu, je chudo a pusto, i když háj je často světlý a vzdušný. Kořeny akátu moc prostoru pod zemí jiným nedávají. A navíc umí vcelku unikátní věc. Díky bakteriím, které žijí v hlízách na kořenech, si sám ze vzduchu vyrábí půdní dusík. Hnojí si své okolí. Akátu to vyhovuje, pro většinu jiných rostlin je po čase v půdě živin příliš. A tak si Václav Bažant myslí, že akát nemá specializovanou otravu ostatních zapotřebí. Se svými kořeny a dusíkem si vystačí a nikoho do svého okolí nepustí.

Zda akát cíleně hubí své okolí, nebo ne, je jen jedna z věcí, které o tomhle běžném stromu s jistotou nevíme. Teorii o tom, že les je jeden velký organismus, ve kterém spolu stromy čile komunikují, ekologové a dendrologové považují zatím za málo podloženou. Ale kořeny jednotlivých akátů prorůstají a stromy tohoto druhu si vody i živiny opravdu dokážou vyměnit. Možná i nějaký druh informace. „Nebo to řeknu jinak,“ upřesňuje Václav Bažant, „pokud některé stromy takovou komunikaci umí, budou to nejspíš akáty.“

A co oříznout? A co nechat? 

Robert Stejskal má v mobilu detailní mapu celého parku. Jeho operační prostor je hlavně ve východní části a na mapě jsou jasně oranžovou barvu zakreslené akátiny. Akátové háje tady v Podyjí zabírají dohromady asi 150 hektarů, necelá tři procenta rozlohy parku. Odstranit je všechny je nereálné. Bylo by to mimořádně náročně, a hlavně to není nutné. Ve starých a rozsáhlých hájích není co zachraňovat. Po desítkách let růstu akátu je tamní půda pro místní rostliny a hmyz neobyvatelná. Z hluboké vrstvy nahromaděného humusu plného živin vyrůstají jenom některé traviny, ostružiníky – nebo nové akáty. 

Robert Stejskal si vybírá místa, která mají šanci vrátit se k žádoucímu stavu. A pastvina koní je přesně ten případ. Během pár let tu z několika hektarů akátin zbyla jen část. Než se dostal ke slovu herbicid, zkoušel tým v Podyjí jiné metody. Třeba uříznout strom vysoko nad zemí a pařez systematicky ulamovat, aby useknutý strom věnoval svoji energii obnově pařezu a nikoli tvorbě výhonků. Nebo takzvané kroužkování, kdy se motorovou pilou strom obkrouží až do mrtvého dřeva uvnitř a živá část kmene se tím po obvodu přetne. Prý se tak strom vysílí. V Podyjí nikoli. Zdejší akáty reagovaly na stres neomylně novými výhonky z kořenů. 

Kdybychom se tu takhle, dva vysokoškolsky vzdělaní lidé, procházeli před dvěma sty lety, nevěřícně a trochu pobaveně bychom mohli mluvit o myšlence, že zvířata nejsou jen živoucí stroje, že mají city a že mohou trpět. Dnes je lidské poznání v podobné situaci u rostlin. Myslí Robert Stejskal na to, že třeba za padesát let zjistíme, že hubení herbicidem je pro stromy hrozně útrpné? „Chápu, proč se na to ptáte. Může se to stát, i když já osobně odhaduji, že živočichové a rostliny v tomhle nejsou srovnatelní,“ říká ochranář. „Kdybychom si tohle připouštěli, nemohli bychom pak proti akátům dělat vůbec nic. Držím se toho, že to dělám jen tam, kde je to nutné,“ říká. 

Práce ochranáře v Podyjí je na první pohled titěrná. Pomalu a systematicky obhospodařuje mýtinky a cenná místa. Snaží se umravnit ostružiny a šípky, pečuje o světliny, dělá prostor k dýchání stromům, které teď rostou samostatně, ale hrozí je utlačovat náletové křoví. Rozsévá původní trávy a byliny – a pečuje o ně, aby se uchytily. Což je často ještě pracnější a nejistější podnik než zápas s akáty. Za obcí Havraníky je na cestě vyježděná louže, která z nějakého důvodu vydrží vlhká déle než jiné. Každý den do ní, v parnu, které na začátku září panovalo, vylil kanystr vody pro hmyz. Vosy, mouchy a sršně se k ní žíznivě slétnou okamžitě, vláha jim tu vydrží do zítřejšího poledne. 

Dobrý strom, dobré dřevo 

Dub je v Podyjí oslavovaný a ceněný, protože tu je takzvaně odjakživa. Akát je jako „invazní druh“ huben, protože přišel do Evropy počátkem 17. století a sem na jižní Moravu ještě o sto let později. Evropští kolonisté měli dobré důvody strom ze Severní Ameriky přepravit do Evropy. Bernhard Hering je řezbář, učí na střední uměleckoprůmyslové škole na pražském Žižkově. Akátové dřevo má jednoduše rád. Má podle něj krásnou strukturu, zelenozlatavou barvu, stejně jako dub nebo jilm se dobře moří a je trvanlivé. Tvrdé a trvanlivé. Na jemnou řezbářskou práci dá moc námahy, ale nábytek nebo trámy z akátu jsou dobrá volba, popisuje ve své školní pracovně. „Je to prostě dobré a krásné dřevo.“ Podyjští vinaři jsou velcí zastánci akátů, protože, jak by Bernhard Hering potvrdil, z jejich dřeva je dřevěné vybavení vinohradů – ploty a sloupky – nejtrvanlivější. 

Chudou půdu akát obohatí. Můžete na ní pěstovat něco jiného, pokud se vám tedy podaří udržet akát na uzdě nebo se ho včas zbavit. Husté kořeny zpevňují zem, a tak se na konci 19. století mohutně vysazoval podél Vltavy, aby zastavil erozi a zachránil Prahu před dalšími ničivými povodněmi. Lidský důmysl tu na přírodu trochu vyzrál a trochu narazil. Spleť akátových kořenů skutečně drží hlubokou půdu po kupě a v rovinách fungoval, ale neroste pod ním dost trav, které by držely svrchní patro pohromadě. Na prudších svazích se eroze prohloubila. Nicméně do města je akát ideální strom. Pražské Vinohrady jsou jich plné. Tady se invaze vydařila. 

Kousek odtud, v botanické zahradě na Albertově, mi krajinná ekoložka Zuzana Münzbergová říká, že s tou invazí je to vůbec složitá věc. Bez invazních a nepůvodních druhů by třeba lidské hospodaření v tropech bylo ještě větší planetární pohromou, než je. Původní tropický les na vypálených a vykácených plochách nezačne sám růst. Je to moc suché, moc světlé a moc horké prostředí. Ale když tu vyrostou dovezené rostliny a stromy, které domorodcům nabídnou dost stínu a chladu, prales se začne obnovovat. Ekoložka dodává, že nejspíš se tím spouští celá řada procesů a vzájemných vlivů, které nedokážeme dohlédnout.

Málokdo se v oboru „invazí“ vyzná tak jako biologové Jan Pergl, Adam Petrusek a Petr Pyšek. V jedné z místností průhonického zámku, kde sídlí Botanický ústav AV ČR a který obklopuje velký park, říkají, že na první pohled je odlišování „původních“ a „přivandrovalých“ druhů prosté. Rostlina, která tu rostla před mladší dobou kamennou, je původní. Pak začal člověk měnit krajinu a ekosystémy podstatně víc než jiné živočišné druhy. „S trochou nadsázky začal být významnější než divoké prase nebo medvěd,“ říká Adam Petrusek. Jak většina z nás cítí, představa, že stromy, které tu lidé začali vysazovat třeba před pěti tisíci lety, sem vlastně nepatří, je podivná. Přichází v praxi důležitější dělení: rostliny, které se do Evropy dostaly do novověku, jsou považovány za staré přivandrovalce. Ti už do svého prostředí zapadli. Noví příchozí, které přinesla doba zámořských objevů a globalizace, jsou ti, kdo dnes působí problémy a škody. Nebo, jak biologové raději říkají, má jejich výskyt negativní dopad na přírodu – škoda až moc zavání hodnocením.

Jak říká Petr Pyšek, ne každé šíření je invaze a ne každá invaze je problém. V tom, jak na sebe budou organismy reagovat, jaké mezi nimi vzniknou vztahy a co to bude pro jejich vzájemný život znamenat, hraje roli mnoho proměnných, včetně náhody. „Laická představa, že o přírodě všechno víme, je samozřejmě mylná. Na druhou stranu, získáváme mnohem víc dat než dřív. O invazích víme dost na to, abychom mohli konat,“ dodává. 

Akát v Podyjí splňuje v očích odborníků dvě kritéria, podle nichž se „nebezpečí invaze“ hodnotí: rychlost šíření a velký vliv na pestrost druhů a ekologii míst, do kterých proniká. „Je to založené na metodikách, které v biologii fungují dlouhodobě a, myslím, že svět popisují správně,“ říká Jan Pergl. Na otázku, co s tím a jestli invazi, jakkoli nebezpečnou, prostě nenechat proběhnout, odpověď často tak přímá není. „To je ve své podstatě etická, hodnotová otázka,“ říká Petr Pyšek. Jsou vědci, kteří zastávají názor, že se má nechat věcem volný průběh. Že je to jedno. „Jiný názor považuje druhovou pestrost za hodnotu samu o sobě. Je to dědictví, vůči kterému máme zodpovědnost,“ vysvětluje. Oni sami si to myslí také, stejně jako lidé ve správách národních parků a ochraně přírody. „Naštěstí,“ dodávají.

Ať rostou 

S Robertem Stejskalem stojíme na jedné ze skalnatých vyhlídek, kam běžní turisté nemají přístup (ale stejně sem chodí). Dole v údolí teče Dyje. Na prudkých svazích pod námi je řídký dubový les s jalovci a vřesem, dole u řeky vlhké doubravy. Obojí představuje to nejcennější, co v parku mají. „Tam dole v těch hustých lesích akát nemá šanci, protože je tam moc stín. Ale tady v těch řídkých doubravách se nepříjemně šíří,“ hledí dolů. 

Všechno ale Robert Stejskal řešit nemůže a na tenhle svah teď čas nemá. „Ale třeba tahle světlinka, ta se mi povedla, tak to má vypadat,“ říká nedaleko odsud. Stojí tu osamělý dub, ve dvacetimetrovém okolí pod ním je huňatý koberec nízkých stepních trav, skalek a trsů bylin. Laik to nevidí, ale mezi nimi rostou koniklece, prstnatce a další rostliny, které z české přírody mizí. „Tohle přesně potřebuje hmyz, tady si najde místo pro život,“ říká. Pod akáty by to podle něj všechno zmizelo. „Proto to všechno dělám,“ říká.