Když chybějí lidé

Školka, do které v Mnichově chodí moje nejmladší dcera, se s námi v průběhu pandemie naučila komunikovat elektronicky. Předtím se oznámení nejrůznějších termínů – v mé paměti především těch, kdy bude mít školka zavřeno – předávala na papíře, změna je tedy rozhodně vstřícná k životnímu prostředí. Navíc je aktuálně papíru málo, takže se na pokyn města šetří papír na malování, na utírání rukou, jen toaletní zatím na příděl není. Sdělení, která přicházejí e-mailem, však vesměs nepotěší o nic víc než ta dřívější papírová. A na zprávu o tom, že se otevírací doba opět prodlouží až do pěti hodin, tak jak to bylo před pandemií, a dokonce ještě nějakou dobu během ní, dál čekáme marně.

Zkrácení provozní doby souvisí především s dlouhodobým nedostatkem personálu. Už déle než rok volné místo stále není obsazené a nejspíš hned tak nebude, a nedej bože, aby někdo onemocněl. Podobná a vlastně skoro dramatická situace je i v jiných jeslích a školkách, a tak není divu, že se i v letošním roce už několikrát stávkovalo. Také si myslím, že by vychovatelky a vychovatelé měli být lépe placeni a měli mít lepší podmínky, ale když nám dvakrát přišla zpráva, že se naše školka stávky neúčastní, spadl mi kámen ze srdce. Potřetí ovšem přišlo, co přijít muselo, v e-mailu velkými červenými písmeny třikrát stálo „Streik – Streik – Streik“, tedy stávka.

V nedostatku vychovatelů a vychovatelek v předškolních zařízeních pro děti, ale také v družinách se odráží, že s jejich platy není jednoduché vyjít.…